Britské opoziční labouristy vedl k očekávanému výraznému volebnímu úspěchu jejich parlamentní lídr Keir Starmer. Mimo Spojené království nepříliš známý politik je již 19. šéfem v historii této levicové a socialistické strany, která do čtvrtečních voleb působila rekordních 14 let v opozičních lavicích. Keir Starmer někdy působí trochu šedivě a v jeho osobním i politickém profilu nenajdeme asi nic příliš výrazného, přesto si zaslouží podrobnější představení.
Mladý radikál
Starmerův životní příběh v zásadě odpovídá tomu, jak Labouristickou stranu líčí někteří její kritici, kteří poukazují na to, že už dávno není typicky dělnickou stranou lidí práce, jak na to odkazuje její název. Starmer je totiž pro tyto lidi příslušníkem městské elity. Život rodáka z Londýna, jenž vyrostl v prosperující jihovýchodní Anglii, z něj dělá protipól dělníka z tradičně labouristických oblastí na severu Anglie nebo ve Skotsku.
Na druhou stranu dnes dvaašedesátiletý Starmer vyrostl v tradičně labouristické rodině, a rodiče mu dokonce podle jedné teorie dali křestní jméno Keir, aby uctili zakladatele a historicky prvního lídra britských labouristů Keira Hardieho. To bez pochyby ovlivnilo Starmerovy politické názory, které vždy ladily s politickou levicí. Když byl ještě studentem, sympatizoval krátce s krajní levicí, a dokonce byl redaktorem jednoho jejího časopisu. Následně se ale vrátil k hlavnímu proudu Labouristické strany a dnes platí spíše za součást neradikálního křídla labouristů.
Dobrovolník v Lidicích
V době právnických studií na Oxfordu a redigování Socialistických alternativ v roce 1986 zavítal do komunistického Československa, kam se skupinou mladých lidí ze západní Evropy přijel, aby dobrovolnicky opravovali památník německých obětí v Lidicích. Akci monitorovala komunistická tajná policie a komentáře britských médií v tomto případě mluví o Starmerových dobrých úmyslech, ale zároveň o mladické politické naivitě, protože totalitní režim podobné akce vždy využíval k vlastní propagandě.
Po studiích Starmer pracoval jako právník, jenž se specializoval na problematiku lidských práv. Hájil například zločince, kteří byli v karibských státech odsouzeni k trestu smrti. Proslavil se ovšem do určité míry, až když se ujal obhajoby v mediálně sledovaném soudním případu dvou ekologických aktivistů z organizace Greenpeace, kteří napadli společnost McDonald’s letákem distribuovaným v ulicích, v němž kritizovali nízké platy, podmínky zvířat i další údajné ekologické přešlapy fastfoodového řetězce, a dokonce obvinili společnost, že může za odlesňování a hladovění ve světě. Vrchní soud dal v ostře sledovaném případu ve většině bodů žaloby za pravdu McDonald’s a odsoudil oba aktivisty k pokutě desítek tisíc liber za pomluvu, což se nezměnilo ani po odvolacím řízení. Starmer dvojici aktivistů ale následně zastupoval i v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, kde naopak oba členové Greenpeace vysoudili odškodnění od britského státu za to, že jim nebyla z jeho strany během soudu poskytnuta dostatečná právní pomoc.
Prokurátor a Sir
Následně Starmer „přestoupil“ k veřejné žalobě a stal se třetím nejvýše postaveným prokurátorem v její struktuře pro Anglii a Wales. V úřadu si vedl dobře, kladl důraz na lidská práva a například reformoval způsob vyšetřování sexuálního zneužívání obětí. Za činnost pro veřejnou žalobu si dokonce vysloužil udělení šlechtického titulu, a je tedy oficiálně titulován jako sir Keith Starmer.
Kariéra v prokuratuře mu zároveň otevřela dveře do aktivní politiky, když mu labouristé nabídli kandidaturu v jednom z „jistých“ obvodů přímo v hlavním městě. Za londýnský obvod Holborn a St. Pancras byl v roce 2014 poprvé zvolen členem Dolní sněmovny a rychle se stal výraznou tváří parlamentní Labouristické strany. Tehdejší radikálně levicový lídr labouristů Jeremy Corbyn povolal Starmera do své stínové vlády a přidělil mu resort imigrace. Na něj kvůli politickým rozdílům Starmer rezignoval, ale následně se do Corbynova týmu vrátil jako viditelný stínový ministr pro brexit. Osobně byl odpůrcem brexitu, ale po jeho provedení nepožadoval rychlý návrat Spojeného království do EU a dodnes říká, že je to otázka pro generaci jeho dvou dětí, jimž je aktuálně čtrnáct a šestnáct let.
Pozice, kdy Starmer sice nepatřil k radikálně levicovému lídrovi, ale otevřeně ho nekritizoval, mu pomohla mít pověst politika, který může hluboce rozdělené labouristy spojit.
Pocorbynovské umírnění
Po čtvrté volební porážce labouristů v řadě a nejhorším stranickém volebním výsledku od roku 1935 Starmer po Corbynově rezignaci v roce 2020 kandidoval na lídra labouristů. Uspěl s poměrně silně levicovým programem, ale po nástupu do role oficiálního lídra opozice se začal posunovat více k politickému středu. Strana pod jeho vedením například nadále podporuje znovuzestátnění britských železnic, ale zároveň upustila od nejradikálnějších návrhů Corbynovy éry. Starmer se i složením stínové vlády snažil spojit všechna stranická křídla, ale zároveň tvrdě zakročil proti antisemitismu, který se poměrně často objevoval na krajní stranické levici. Stejně tak labouristický lídr loni podpořil Izrael po útoku teroristického Hamásu a ve vývoji názorů na izraelskou intervenci v Gaze v zásadě kopíroval názory konzervativní vlády. V této souvislosti také ze strany nechal suspendovat několik poslanců s radikálně propalestinskými názory. Zároveň deklaroval, že jako případný premiér nic nezmění na podpoře země vůči napadené Ukrajině.
Po roce Starmerova lídrovství se labouristé dostali v předvolebních průzkumech před vládní konzervativce a jsou tam dodnes. Nevděčí za to příliš Starmerově osobnosti, protože charisma není jeho velkou výhodou, ale spíše dlouhé konzervativní vládě, vnitřním problémům u konzervativců a nepřesvědčivému premiéru Sunakovi. Dobře to dokládá Starmerova osobní podpora u veřejnosti, která nikdy nepřesáhla padesát procent, a i aktuálně mu více lidí nevěří, než kolik ho podporuje.
Arsenal a ryby
Keith Starmer je levostředový progresívní politik, jenž klade důraz na ochranu klimatu, chce posílit roli státu ve službách a opravovat volný trh státními investicemi. Je fanouškem Arsenalu a ateistou, který děti vychoval ve znalosti židovské víry prarodičů ze strany matky a příležitostně spolu navštěvují liberální synagógu. A ještě zajímavost: z masa jí jen ryby a jeho manželka – právnička Victoria – je úplná vegetariánka.
