Poučení pro Fialu: Britští byznysmeni ze City volí levici, pseudopravicoví konzervativci je tvrdě zklamali
Nevolíme pro někoho. Volíme proti někomu. Postupně se z toho stává evropský standard. Teď se to ostře projevilo ve Velké Británii. Volby s obrovskou většinou 412 křesel z 650 vyhráli opoziční labouristé. Posledních čtrnáct let vládnoucí konzervativci skončili s nejhorším výsledkem v historii. Mají jen 121 křesel. Oproti posledním volbám v roce 2019 jich ztratili 250. Svůj mandát nedokázala obhájit ani bývalá několikadenní ministerská předsedkyně Liz Trussová. A ztratili i velmi symbolický mandát ve Finchley, volebním okrsku legendární konzervativní premiérky Margaret Thatcherové.
Nekonal se ale ani scénář, který nyní sledujeme ve Francii. Reformní straně Nigela Farage se ani tak zdecimované konzervativce nepodařilo vytlačit. Poprvé se sice dostal do parlamentu, má ale pouhá čtyři křesla.
V Británii se na rozdíl od jiných zemí od nás po Francii nerodí politické novotvary a nepřekresluje tradiční politická mapa. Jen se po dlouhých čtrnácti letech mocenské kyvadlo opět přehouplo od jedné tradiční straně ke druhé. Do britské politické tradice patří i ty dlouze opakované mandáty. Konzervativci v éře Margaret Thatcherové vládli bez přerušení od roku 1979 do roku 1997, kdy je vystřídala dlouhá labouristická éra Tonyho Blaira a později jeho dvojky Gordona Browna. Od roku 2010 už byli nepřetržitě u moci toryové.
Jenže už to nebyla éra žádných silných lídrů typu Thatcherové a Blaira, kteří zemi zajišťovali dlouhá léta prosperity. Konzervativci naopak měnili po debaklech všeho druhu lídry jak na běžícím páse. David Cameron zinscenoval brexit a odešel po něm. Po něm přichází Theresa Mayová. V roce 2019 po velmi úspěšných volbách nastupuje Boris Johnson, který ale nezvládá pandemii covidu. Následuje mimořádně krátké vládnutí Liz Trussové, která to musí velmi rychle zabalit poté, co si chce zahrát na Thatcherovou, ale neumí to. A tak vyděsí investory návrhy obřího snížení daní, se kterým už bohužel nejde ruku v ruce snížení výdajů. Rishi Sunak už jen nešťastné defilé konzervativního přežívání ukončuje tím, že vypisuje volby o osm měsíců dřív, než musel. Tím agonie finišuje.
Doba konzervativního vládnutí je pro Británii vším jiným než érou prosperity. Jestli měl být brexit šancí, jež měla osvobodit potenciál Británie svázaný evropskou regulací a udělat z ní ekonomického tygra, tak se opravdu nepovedl. Ekonomika už roky zažívá velmi slabý růst. Přestože vládli nominálně pravicoví konzervativci, daně jsou v ostrovním království nejvyšší od druhé světové války.
Státní dluhy rostou. Inflace patřila k nejvyšším v Evropě. Migrace sílí. Stejně jako progresivismus, který má zrovna v Británii jednu z nejradikálnějších podob v celé Evropě. Kvalita veřejných služeb v čele se zdravotnictvím klesá. Infrastruktura se rozpadá. Země vypadá jako po vládě radikální levice, která zvyšovala dně a dluhy a dávala volný průchod migraci. Jenže vládli kdysi pravicoví konzervativci. Znechucení je víc než pochopitelné.
A je docela dlouhodobé. Konzervativci to ale vždycky nějak na poslední chvíli dali, protože především pro ekonomiku vypadali hůř labouristé v čele s radikálním marxistou Jeremym Corbynem, kterého nakonec jeho vlastní strana musela v roce 2020 vyloučit kvůli antisemitským výrokům.
Nový vůdce labouristů a od pátku již nový britský premiér Keir Starmer pochopil, že jestli chce vládnout, dosáhne toho jen tak, že se vystříhá extrémů a ujistí byznys, že se ho nemusí bát. Že nechystá žádné drastické zvyšování daní ani regulací. Že s byznysem nechce bojovat, ale naopak spolupracovat na zvednutí Británii zpátky k prosperitě.
Vzal si zjevně lekci z úspěšného labouristického vládnutí v éře Tonyho Blaira, kterého podporovalo City i velká část médií v čele s vlivným bulvárem Sun ze stáje Ruperta Murdocha. V Británii je tradice, že silná média dávají jasně najevo, za kým stojí. Sun pak stál od roku 2010 za konzervativci. Teď se znovu otočil k labouristům. „Je čas pro změnu… A nového manažera,“ hlásala titulní strana ve volební čtvrtek.
Vlivná média nebyla jediná, kdo se od konzervativců odvrátil. Poprvé v historii vyhráli labouristé poslanecké křeslo i v City. Největším finančním centru Evropy, kde sídlí největší banky a také tady v jedněch z nejdražších nemovitostí žijí nejbohatší bankéři, investoři a hráči z hedgeových fondů. Tady se zjevně nehlasovalo pro labouristy, ale trestali se za svůj výkon konzervativci.
I v reakci na novou labouristickou vládu posílila libra i britské akcie. Investoři už byli tak zoufalí z výkonu konzervativců nebo věří, že do vlády nastupuje k trhu ohleduplná levice. A asi vzpomínají, že za Blaira zažívala Británie výrazně vyšší prosperitu než v posledních dlouhých letech s toryi.
Pro vládu Petra Fialy je to velká lekce, že neplnění slibů včetně zvyšování daní a neschopnost vrátit do země prosperitu se nevyplácí. A voliči ho tvrdě trestají. A že je dobré mít byznys na své straně, a ne s ním bojovat novými daněmi, regulacemi nebo přitvrzováním pracovního práva.
