Viktor Orbán odstartoval předsednictví EU pompézní zahraniční aktivitou. Jeho soukromé mírové mise ve východních diktaturách ovšem nemají žádné výsledky kromě pochval v Kremlu a snahy zvyšovat osobní domácí popularitu. Co na to jeho spojenci?
Orbánova frakce Patrioti pro Evropu, oslavovaná babišovci a klausovci, je pohrobkem skupiny Identita a demokracie, rovněž s dominantní pozicí Národního sdružení Marine Le Penové. Kvůli interním sporům se rozpadla na dvě části. Ve druhé skupině tzv. Suverenistů skončil Tomio Okamura s vůdčím postavením neméně kontroverzní Alternativy pro Německo.
Putinovi chcimíři
Andrej Babiš dnes podrážděně odráží kritiku, že usedl ve společnosti radikálních proruských a nacionalistických sil vystupujících proti českým národním zájmům. Doložitelně proti dostavbě jaderných bloků, Benešovým dekretům nebo svobodnému trhu a pohybu osob.
Pokusy ANO bagatelizovat postoje nové frakce k Rusku do roviny „to není důležité“ vyvrátil samotný Orbán. Vyhlásil, že půlroční maďarské předsednictví bude postaveno na mírových iniciativách. V rychlém sledu navštívil Kyjev, Moskvu a Čínu bez mandátu EU a zároveň porušil embargo na jednání s válečným zločincem Putinem, na něhož je vydán mezinárodní zatykač.
„Útočíte na Orbána, který se snaží získat informace. To, že mluvíme o míru, neznamená, že podporujeme Putina,“ bránil se šéf ANO výhradám ve sněmovně. Platí spíš opak, jelikož nezískal nic. Orbánovo objímání s Putinem u západních spojenců prohlubuje nedůvěru, že by mohl nepřátelské mocnosti naopak závažné informace vynášet. Proto je už nyní odříznut od sdílení některých citlivých dat.
Oč bombastičtější byla Orbánova sebepropagace, o to nicotnější jsou výsledky. Svévolná ruská mise jej zařadila na úroveň Putinova komparzisty, jenž si hraje na politika světového formátu a nestoudně zneužívá svoje postavení. Posloužil jen svému prospěchu a ruské propagandě, jež ho vykresluje jako důkaz, že Putinův režim není v izolaci a je nasloucháno jeho představám.
Mírotvorné fiasko
Z věcného hlediska skončila Orbánova mírová mise fiaskem. Orbán odjel z Moskvy a Pekingu s prázdnýma rukama, nepřinesl nic nového. Ruská armáda po jeho odjezdu zesílila raketové útoky a zasáhla dětskou nemocnici v Kyjevě. Maďarskému premiérovi o to ani nešlo, zajímají ho hlavně bilaterální vztahy s Ruskem a Čínou a marketing „světového státníka“, který je schopen jednat se všemi.
Ve skutečnosti neměla Orbánova schůzka s Putinem větší význam než servilní rozhovor Tuckera Carlsona, který si vyslechl absurdní výklad ruských dějin.
Pokud maďarský premiér vyzval Zelenského k příměří a současně hlásá, že proti Rusku nemá Ukrajina žádnou šanci, a blokuje jí vojenskou i finanční pomoc, předvádí nechutnou mnichovanskou mentalitu, jež vedla k okupaci části Československa a později obsazení celé země Hitlerem.
Orbán přiznává, že si nebude svoje mírové aktivity komplikovat hledáním pravdy. Tím se blíží pojetí „míru za každou cenu“ deklarovaného komunistkou Kateřinou Konečnou.
Kdo jsou skuteční vlastenci?
Někomu tento bezohledný cynismus nahrávající ruským zájmům nevadí. Určitě ne jeho partnerům ve frakci. Většina spojenců ho ale odmítá jako pokus vrážet klín do západní jednoty a sabotovat roli unijního předsednictví. Putin přitom o míru jednat nechce, pokud by neznamenal kapitulaci Ukrajiny a likvidaci její suverenity.
Má to něco společného s vlastenectvím? Pokud se Orbán, Babiš, Kickl, Salvini a další chcimírové označují za patrioty, devalvují tento pojem stejně jako vlastenectví.
Představit si ideově prázdné oportunisty Babiše a jeho nového společníka Šlachtu jako autentické vlastence je špatný vtip a marketingová bublina. Skutečnými vlastenci jsou ukrajinští vojáci, kteří brání svoji zemi před Putinovými hordami, a různí pseudovlastenci Orbánova typu jim jen házejí klacky pod nohy.
Babiš Orbánovu mírovou potěmkiniádu chválí, že údajně aspoň něco dělá. Sám pro sebe a pro zájmy Kremlu určitě. Za pozornost by spíš stálo, jestli o svých spanilých jízdách za východními autoritáři předem informoval aspoň svoji frakci. Zřejmě ne, pokud Klára Dostálová tvrdí, že se zatím o Rusku vůbec nebavili.
Orbánovi se podařilo zdiskreditovat maďarské předsednictví EU na samotném počátku. Takto se nechovali žádní jeho předchůdci, i když to je jistě jeho záměr. Až příliš rychle se potvrdily obavy, že post předsedajícího Rady EU zneužije k politickým hrám. Navíc zřejmě trpí velikášským syndromem hybatele dějin, podobně jako Putin.
Úplně mi to nevoní
Babiš, jenž bez vnitřní diskuse odsunul ANO na okraj evropského spektra, se mýlí i v jiných věcech. Také Orbánovo kverulantství zřejmě přispěje k tomu, že se Patrioti pro Evropu dostanou do podobného postavení jako jejich předchůdkyně Identita a demokracie, která neměla žádný vliv.
Jedná se sice o třetí nejsilnější frakci v Evropském parlamentu s 84 poslanci, ale její zastoupení (11,6 procenta mandátů) v něm zhruba odpovídá síle opoziční SPD v Poslanecké sněmovně. Pokud tedy šéf ANO hlásá, že se patrioti budou „zásadně podílet na budoucnosti EU“ a „jejich hlas bude slyšet“, platí jen druhá část věty. Stejně jako v případě Okamury v českém parlamentu.
Obhajovat přemet svého šéfa je složité i pro tak schopného manipulátora, jako je Karel Havlíček. Složitě se s ním smiřují i někteří europoslanci zvolení za ANO. „Vstřebávám to. Ale úplně mi to nevoní, to říkám upřímně. Kdyby naše frakce byla v něčem proruská nebo protiukrajinská, tak bych v ní nebyl,“ nechal se slyšet Jaroslav Bžoch.
Přiznává, že netušil, o čem a s kým se o nové frakci vyjednávalo, a jako ostatní byl postavený před hotovou věc. Vypadá jako další v dlouhé řadě, který nepochopil, kdo je Andrej Babiš a jakou mají v jeho politické divizi úlohu jeho podřízení.
Může se ale stát, že šéf ANO dříve či později zjistí, že spojení s evropskými troublemakery s pochybnou minulostí i přítomností nebylo tak geniální nápad. I když mezi ně geniálně zapadá.
