Barbora Urbanová: Poslední vývoj případu Anička není důvodem k oslavě, ale k naději na změnu
Případ Anička rozsudkem Nejvyššího soudu pokračuje. Schválně nepíšeme, že příběh z ledna tohoto roku končí. Dívka byla více než 2 roky znásilňována svým otčímem, ten se u soudu prvního stupně ke všemu doznal a čekal, že za to dostane podmínku. Té se také dočkal, ale až poté, co se odvolal. A co řekl Nejvyšší soud? Konstatoval, že ji dostat neměl. Byl porušen zákon ve prospěch obviněného. Slavíme? Ne. Cítíme ve vzduchu změnu? Možná.
„V dané věci byl uložený trest nespojený s odnětím svobody trestem výrazně mírným a nedostatečně reflektujícím postavení zvlášť chráněné oběti.” Jako kdybychom to neříkaly dlouhodobě.
Nepřihlíží se k následkům, které oběti po takovém zásahu do své intimity mají. Trauma, flashbacky, strach z lidí, sebepoškozování, hypersexualita, nemožnost navázat jakýkoliv vztah s druhými. Antidepresiva, v některých případech končí dvacátníci v invalidním důchodu, nemůžou ani chodit do práce. Jiní přeživší fungují, protože musí. Mají třeba děti a dělají vše pro to, aby se jich to nedotklo. Špatná zpráva je, že dítě v rodině vždycky VÍ. Trauma se u takových lidí může ozvat až v pozdějším věku, děti vylétnou z hnízda, vy si oddechnete, že jste jim dali do života už úplně všechno, a najednou vám vypoví službu tělo i hlava. Kdo zažaluje toho strýčka, který vás před 40 lety znásilňoval a kvůli kterému si teď chcete vzít život? Najdete někdy klid nebo spravedlnost? Ne, k těmhle scénářům, které zní jak z hollywoodských filmů, ale dějí se, se nepřihlíží, nemyslí se na ně…
K čemu se ale přihlíží, je schopnost pachatelů sypat si popel na hlavu. Doznání je z principu polehčující okolnost, jistě, ale v poslední době sledujeme, že chování v soudní síni ovlivňuje výši trestu mnohem víc než chování k obětem při páchání trestného činu. Zdá se vám tohle tvrzení moc silné? Pojďme k argumentům.
Soud se známým politikem. Jedním z důvodů nepodmíněného trestu je chování přímo v jeho průběhu, ať už to byl smích z vedlejší místnosti při výslechu jedné z dívek či nulová lítost pachatele. Ano, je to nějaký faktor, který se jistě musí brát v potaz. Střih. Případ, který nemá pozornost. Prvoinstanční soud si vyslechl doznání nevlastního otce a přistoupil k trestu odnětí svobody, přičemž zvažoval újmu i poměry obžalovaného. Druhá instance, ke které se nepravomocně odsouzený odvolal, ale v rozsudku vymýšlí XY důvodů, proč mu trest zmírnit. Nejen že v rozsudku dochází ke zcela nelogickým závěrům, v nichž nastává druhotná viktimizace oběti (namátkou: když s někým máte dobrovolně sex, nemáte být překvapeni, že si na vás (na dítě!) vyrobí vydírací pornografický materiál a ten sex po vás poté pod pohrůžkou zveřejnění vyžaduje). Ale hlavně, a to zejména, kritizoval Nejvyšší soud, když se nám kruh uzavřel: odvolací soud neprováděl žádné dokazování. Laicky řečeno, vzal ten případ, lehce vyslechl obviněného, co se týče jeho osobních, rodinných a majetkových poměrů, a víc se neptal. Stejně jako první instance, která prostě jen vzala na vědomí doznání. Tak proč v rozsudku odvolacího soudu čteme tolik podrobností o tom, kdo, kdy, kde dříve koho sváděl a zda si za to náhodou nemohla sama? Prozradíme vám. Hledal se důvod, proč trest snížit. Proč si někdo myslí, že několikaleté znásilňování nevlastní dcery není třeba trestat přísně, je nám záhadou. Ale tak on byl přece hodnej, že se nám doznal a ušetřil nám práci.
Opravné prostředky v takových případech spíše nejsou, než jsou. Co si budeme povídat, rozhodnutí soudů nelze měnit donekonečna, někdo musí mít poslední slovo. V našem případě soud doslova „nejvyšší“ ale říká, že se takhle do budoucna rozhodovat nemá. Proto ta změna, která je cítit ve vzduchu, o níž jsme mluvily v úvodu.
Aničce to snad pomůže především psychicky. Někdo se jí zastal. V tomto případě ministr spravedlnosti, který beze zbytku využil své zákonné možnosti a podal stížnost pro porušení zákona. Ta tohle všechno po zájmu médií, interpelací poslanců a protestech, začala. Pojďme si ale upřímně říct, že Anička není jediná. Anička byla „jen“ vidět. A že to tímhle deklaratorním judikátem nekončí. Že potřebujeme sledovat, jak soudy rozhodují, zda se oběti spravedlnosti dovolávají. Je to v zájmu nás všech, vlastně i těch soudů, protože důvěra v ně je neuvěřitelně nízká. Podle průzkumu IPSOS pro iniciativu Pod Svícnem 90 % obětí domácího násilí soudům nedůvěřuje. A poslední věc, kterou potřebujeme. Vás. Podporu u každého případu, nejen u toho Aniččina. Aby se stala skutečná systémová změna.
Autorka je poslankyní Starostů a nezávislých za Středočeský kraj a spoluzakladatelka iniciativy Pod svícnem
