Babišův boj s totalitou. Vadí mu vyrovnání s érou komunismu a hodlá ovládnout veřejnoprávní média
Andrej Babiš se učí od svých přátel Viktora Orbána a Roberta Fica, jak zakroutit krkem veřejnoprávním médiím. Pohrozil jim zestátněním. Zároveň zpochybnil snahu popasovat se s totalitní minulostí. Varuje před přepisováním historie a sám šíří konspirační teorie.
Šéf ANO předvedl při projednávání změn koncesionářských poplatků České televize a Českého rozhlasu další dryáčnický projev. Vzal si na mušku veřejnoprávní a další „nepřátelská“ média, která mají jeden společný jmenovatel: Nemá je pod kontrolou a nejdou mu vždycky na ruku. Pád komunismu opentluje spikleneckými teoriemi.
Kdo nejde s námi…
„Kdo nejde s námi, jde proti nám,“ znělo heslo Klementa Gottwalda. Beze zbytku platí i pro Andreje Babiše. Pracuje s ním od doby, kdy ovládl nejméně třetinu mediálního trhu, aby o něm psala „pravdu“, a dodnes je zprostředkovaně ovládá.
Bývalý premiér přečetl dlouhý seznam hříchů veřejnoprávní televize a rozhlasu. Obvinil je z „vymývání mozků“ a napadá jejich objektivitu. Zaklíná se nestranností, ale předvedl obsáhlou tirádu nenávisti vůči konkrétním redaktorům a reportážím.
Babišovi nejde o měsíční zvýšení poplatků v ceně jedné kávy ze supermarketu, které se nezvyšovaly šestnáct let. Ani o jejich polemické rozšíření a změny v platbách velkých firem. Útok směřující k totálnímu znevěrohodnění České televize a Českého rozhlasu je předpolím jiného plánu. Jde mu o razantnější řez, o jejich naprosté podřízení státní moci.
„Hnutí ANO má za to, že by se koncesionářské poplatky měly zrušit a že by se veřejnoprávní média měla financovat nezávisle,“ prohlásil a vzápětí si protiřečil. „Měla by se financovat prostřednictvím státního rozpočtu.“
Nelze hovořit o nezávislosti, pokud bude jejich rozpočet každoročně vystavován libovůli vlády. Maďarský a slovenský model, po kterém ANO pošilhává, uvolňuje vládě ruce k zásadním personálním změnám, což se projeví v jejich vysílání.
Babišova nová totalita
Mediální mapa se v posledních letech zásadně proměnila. Kdyby dříve o faktickém zestátnění veřejnoprávních médií uvažovaly Babišem démonizované „tradiční“ strany, vzedmula by se vlna solidarity a obviňování z totalitních praktik. Nic takového se neděje.
O novototalitě naopak hovoří Babiš, Okamura a neparlamentní extremisté, kteří se shlédli v Orbánovi. Maďarský autokrat ovládl veřejnoprávní média, ze kterých se stal nástroj jeho propagandy. Mediální masáž se projevuje i přebíráním kremelských narativů válečného konfliktu na Ukrajině, která je vykreslována jako viník, nikoli oběť agrese.
Orbánovi se podařilo ovládnout osmdesát procent mediálního trhu. Většina soukromých médií má blízko k vládní straně Fidesz. To ovšem není pro „patrioty“ mezi babišovci, okamurovci a klausovci, jinak strážícími svobodu slova, důvod ke kritice, ale inspiraci.
„Orbán, stejně jako Putin, používá média k tomu, aby vytvořil alternativní realitu, ve které dominují úplně jiné informace než v nezávislých médiích,“ říká Tamás Richárd Bodoky, šéfredaktor nezávislého online média Atlatszo.hu.
Babiš s místní Putinovou pátou kolonou obviňují vládu z cenzury a totality. Bojují tak i za právo šířit lživou propagandu Kremlu, který zařadil Česko na seznam nepřátelských zemí. Nelze pochybovat, že by právě expremiér po případném návratu k moci ještě více přitvrdil proti nepoddajným médiím.
Kdo přepisuje historii?
Stejně nahlíží na vznik Rady vlády pro paměťovou agendu, která bude mít poradní roli v přístupu k zachovávání historické paměti. Tato agenda je po Listopadu trnem v oku všem kryptokomunistickým silám, jež by nejraději nakreslily tlustou čáru za totalitní minulostí, kterou se pokoušejí relativizovat.
V současném světě návratu studené války platí opak. Čím dál víc se potvrzuje Churchillovo „Kdo se nepoučí ze své historie, je odsouzený ji opakovat.“ Staré struktury Babišova typu uvažují jinak, vždyť se jedná o jejich životopis.
„Můžeme se bavit o sedmnáctém listopadu, teď zase chtějí měnit historii,“ rozčiloval se Babiš. „Jak to tedy tehdy bylo? Ti svazáci šli na Albertov na demonstraci povolenou komunistickým režimem. Potom zrazu byli revolucionáři. O naší historii naši mladí nevědí vůbec nic.“
Co o ní ví Babiš, když byl tehdy jako delegát Podniku zahraničního obchodu (PZO) Petrimex v Maroku, kde zastupoval patnáct firem? „V Maroku jsem byl i v době sametové revoluce a ani jsme pořádně nevěděli, co se dělo u nás doma. Chtěl jsem v této zemi zůstat natrvalo,“ přiznal později.
V Maroku působil od roku 1985, a když se komunistický režim zhroutil, váhal s návratem dva roky. Čekal na čistý vzduch? Později se stal jedním z nejúspěšnějších normalizačních aparátčíků, když využil výhodnou startovací pozici. Přesto má v sobě tolik drzosti, že se staví do role oběti šikanované estébáky.
Babišovo velmi zjednodušené vidění světa pádu totality, jakoby v režii komunistických funkcionářů, je vyvráceno mohutnou reakcí veřejnosti a perzekvované opozice, a vypsáním svobodných voleb, což jistě nebylo součástí žádných konspiračních plánů.
Podobné nesmysly publikovala Mladá fronta DNES už před pěti lety. Tehdy se čtyřicet osobností ohradilo proti jejím manipulacím zkreslujícím průběh sametové revoluce. Signatáři poukázali na dva rozhovory v seriálu „30 let svobody“ s bývalým funkcionářem SSM Jiřím Jaskmanickým a Pavlem Chalupou. Podle nich u nás tehdy nikdo nebojoval proti komunismu a vše bylo dohodnuté.
Bílá místa v minulosti
Babiš se těmto konspiračním teoriím přibližuje. Proč mu tolik vadí paměťová agenda? Nevoní mu osobně, protože jeho normalizační minulost a zejména pobyt v Maroku náležejícímu do sovětské sféry vlivu jsou dosud bílými místy v jeho kariéře.
Do této lukrativní destinace byli posíláni jen důkladně prověření soudruzi s posvěcením nejen Státní bezpečnosti, ale nepochybně i KGB. Státní bezpečnost neměla v Maroku svoji rezidenturu, na rozdíl od sovětské tajné služby, jež tu měla velmi silné postavení.
PZO měly za úkol naplňování sovětské geopolitické strategie v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci pod kuratelou Moskvy. Cílem jejich afrických aktivit byly strategické nerostné suroviny a podpora terorismu (tzv. „osvobozeneckého boje“) v některých afrických zemích. To vše musel agent Bureš vědět.
Na tuto minulost by se nemělo zapomínat právě dnes, kdy se někteří Babišovi partneři v nacionalistické frakci Patrioti pro Evropu pokoušejí obnovit narušené vazby s Moskvou.
Bývalý premiér také naznačuje, co si představuje pod pojmem přepisování historie. Má na to vlohy a početný aparát historiků a glosátorů. Pokud by měli na starosti paměťovou agendu oni, neměli by hlasitějšího přívržence, než Andreje Babiše.
