Nutnou podmínkou prosperity a spokojenosti je důvěra. V sebe navzájem i v instituce státu, v němž žijeme. Zrovna u nás je bohužel nejnižší ze všech států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), sdružující nejvyspělejší země světa.
Nejhůř jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi s důvěrou ve vládu. Tu má jen 19 procent lidí. Není to ale žádný nový fenomén, který by přišel s kabinetem Petra Fialy. OECD sbírala data koncem loňského roku. Velmi nízká důvěra ve vládu nás ale provází už dlouhé roky. Kabinetu důvěřuje jen 19 procent. Průměr všech zemí OECD je 40 procent. Důvěra tady není ve srovnání s ostatními ani poloviční.
Data přitom jasně ukazují, že vysoká důvěra je podmínkou prosperity. Čím má země vyšší důvěru v ty, kdo jí vládou, tím je zpravidla bohatší. Vůbec největší důvěru mají občané ve vládu v Lucembursku, s náskokem nejbohatší zemi v celé Evropské unii. Vládě tam důvěřuje 53 procent lidí. Velmi vysoko jsou na žebříčku důvěry ve vládu skandinávské země. Nizozemsko, ale překvapivě třeba také Itálie. Pod průměrem OECD jsou naopak Němci a všechny okolní země střední Evropy. Vypadá to jako regionální fenomén.
Nedůvěru máme ale zjevně hlouběji v sobě, protože málo věříme ostatním lidem. To je něco, co přímo nesouvisí s kvalitou vládnutí a správy země, ale něco hlouběji v nás a národním DNA.
V zemích OECD v průměru důvěřuje ostatním 60 procent lidí. U nás jen 48 procent. V Dánsku důvěřuje druhým 72 procent lidí. V posledních týdnech se pozornost hodně soustředila na Francii. Mluví se o tvrdě rozdělené společnosti. Sem tam dojde i na hodně silná slovo občanská válka. Ve Francii je ale důvěra mezi lidmi výrazně vyšší než u nás. U úrovni průměru OECD. Ostatním lidem důvěřuje 58 procent Francouzů. Faktem ale je, že za poslední dva roky od posledního průzkumu jich ale o tři procenta ubylo.
Mnohem hůř je na tom v důvěře v ostatní Německo. Má ji tam jen 51 procent lidí. To je jen o malinko lepší skóre než u nás. Právě důvěra mezi lidmi výrazně ovlivňuje atmosféru ve společnosti. Normální život ale i podnikání. Když nevěříte slovu toho druhého, o to víc se v nedůvěře jistíte všemi možnými smlouvami a úředními pojistkami. Ve společnostech s nízkou důvěrou silně bují byrokracie. Ta bere energii, čas, otravuje život a zvyšuje náklady. V byznysu se tomu říká transakční náklady.
Známý americký politolog Francis Fukuyama v knize Trust popisuje na příbězích konkrétních zemí, proč nejsou schopny ekonomicky prosperovat právě proto, že si tam lidé nevěří.
Z pasti stagnace, v níž jsme v poslední době uvízli, se těžko dostaneme bez toho, abychom si začali důvěřovat. Byrokratický stát tomu vůbec nepomáhá. Naopak rozjíždí všemožné kontroly, kterými nedůvěru přímo signalizuje. To byla Babišova elektronická evidence tržeb, kterou Fialova vláda zrušila. Jenže sama vzápětí prosadila třeba registr dohod o provedení práce, flexibilnějších pracovních smluv, které využívají hlavně studenti, senioři nebo rodiče malých dětí.
OECD sleduje i důvěru v další instituce. U nás se vůbec nejvyšší těší policie. Té důvěřuje 60 procent lidí. Je to spolu se soudy a celým systém spravedlnosti, kterému věří 50 procent společnosti, jediná kategorie, kde jsme alespoň v průměru.
Naopak rekordně nízká je u nás také důvěra v média, jimž důvěřuje jen 28 procent lidí. Průměr vyspělých zemí je 40 procent. Parlament má s 20 procenty podobně nízkou důvěru jako vláda.
Jsou jen dvě věci, v nichž máme vyšší důvěru než průměr zemí OECD. Prvním je zdravotnictví. S jeho úrovní je spokojeno 59 procent lidí, proti průměru, jenž dosahuje 52 procent. Výrazně spokojenější jsou lidé také s t tím, že jsou schopni ovlivnit věci přímo v místě, kde žijí. Bez toho, že si začneme víc věřit se z pasti stagnace nepohneme.
