Cyril Höschl: Kde končí umění a začíná trapnost
Nemýlím-li se, jste podepsán pod peticí umělců, která kritizuje poměry na Akademii výtvarných umění a v Národní galerii. Není však to, co kritizujete, pouhým střetem generací, jaký tady byl už po staletí, vlastně od nepaměti? Nevlamujete se do otevřených dveří?
Jiřina Svobodová
Na petici bylo mnoho ohlasů, z nichž některé odklonily diskusi od věci (ad rem) k osobám (ad personam). To je častý jev ve zdejší kotlině, že se věcná diskuse rychle mění v osobní útoky. Pominu tedy osobnostní profily signatářů a budu se věnovat jenom obsahu. Ten v podstatě kritizuje úroveň vysokého uměleckého školství u nás, jakož i úroveň vedení Národní galerie a obviňuje obojí z diletantismu a odklonu od tradičních hodnot. Částí kritiky je tato pozice označována jako staromilská, konzervativní a jako důsledek střetu generací, jenž zde byl odjakživa. Dovoluji si s tímto názorem nesouhlasit.
Je sice pravda, že moderní umění bylo více méně vždy předmětem kritiky předchozích generací a že o hromadě šrotu se hovořilo i v souvislosti s Eiffelovkou, když byla dostavěna. Tehdejší kritici jí nepředvídali déle než rok a apelovali na to, aby ta „svislá hromada šrotu“ byla co nejdříve rozebrána. A vida, dodnes je to chlouba a symbol Paříže. Jenže o tom spor naznačený peticí vůbec není.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
