Cyril Höschl: Věci se často pohybují jiným směrem, než je strčíme. Příkladem je i Babiš
Pane doktore,
kdesi jsem se od vás dočetla, že ve složitých systémech se věci pohybují jiným směrem, než kterým jsou strčeny. Můžete mi vysvětlit, jak jste to myslel, případně uvést nějaké příklady?
Děkuji, Marta Kučerová
To, že se věci někdy pohybují jiným směrem, než kterým jsou strčeny, neplatí jen ve složitých systémech, ale i v celkem jednoduchých situacích, jako je akce a reakce. Mohli bychom si zde uvádět příklady jako je hod bumerangem, ale mnohem zamotanější to je v živé přírodě, kde do hry vstupují emoce, jež sníží předvídatelnost výsledku na minimum. Vcelku rozšířený je takzvaný elektivní mutismus, což je stav charakterizovaný mlčením v určitých situacích. Čím víc v takové situaci na dítě tlačíte, aby řeklo básničku nebo pozdravilo paní učitelku, tak najust neřekne a neřekne a nepozdraví a nepozdraví.
V šachu se zase mnohdy stane, že redukcí jeho vojska protivníka nejenom neoslabíte, ale dokonce sami sobě podřežete větev. Protihráč vám nezřídka může takovou past sám nastražit a své figurky obětovat. Z jiného těsta je zase takzvaná negativní reklama, která má pro vás pozitivní dopad. Vaši nepřátelé se do vás pustí a veřejně vás zostudí, avšak výsledkem je posílení vaší pozice a rozšíření okruhu příznivců. Pro příklad nemusíme chodit daleko.
Mediální averze vůči Andreji Babišovi zatím vedla pouze k posílení preferencí jeho hnutí ANO. Nejčerstvějším a zároveň extrémním příkladem takového paradoxu je atentát na Donalda Trumpa. Pokus zbavit se ho usmrcením možná posílí jeho šance na vítězství v nadcházejících prezidentských volbách. Ovšem ještě složitější jsou velké sociální a politické systémy. Příkladem z poslední doby je nedávné volební vítězství spojené levice ve Francii.
Značná část veřejnosti, médií a politického spektra se v panické hrůze z možného vítězství Marine le Pen zmobilizovala v úsilí izolovat její Národní sdružení (Rassemblement national) a za žádnou cenu nedopustit jeho vítězství. Výsledkem je vítězství sdružení snad ještě extrémnějšího, jenže levicového. Jeho reprezentant, Jean-Luc Mélenchon, lídr Nepodrobené Francie, která je nesilnějším hráčem levicového bloku, má údajně ve své pracovně portrét Fidela Castra. Nejen že tento výsledek lze vnímat jako přechod z bláta do louže, ba ještě hůř, ale může paradoxně vést k dalšímu posílení Národního sdružení. Ještě názornější příklad původně nezamýšleného výsledku je Putinova válka na Ukrajině.
Ruský vládce ji ospravedlňoval mj. obavami z dalšího rozšiřování NATO, jehož členská základna se po rozpadu SSSR přiblížila k ruským hranicím. Výsledkem nevyprovokované, barbarské agrese nejen vůči infrastruktuře, ale zejména vůči civilnímu obyvatelstvu Ukrajiny, včetně dětí, není nic menšího než urychlený vstup hned dvou významných severských zemí, Švédska a Finska, do NATO. Přitom Finsko má s Ruskem 1326 km dlouhou hranici. Bližšího souseda – člena NATO si už Putin nemohl ani přát.
Podobné mechanismy se uplatňují též v psychologii davu. Jak nedávno v reakci na současný americký paradox, že čím se lidem daří lépe, tím hůř se cítí, napsal David Brooks v The Atlantic: Diskurz, jehož částečným původním záměrem bylo posílit tu část populace, jež trpí nějakou formou strukturálního znevýhodnění, možná vyústil ve svůj pravý opak. Místo aby odhalil základní síly, jež jsou příčinou znevýhodnění, uvěznil lidi v pocitu, že jsou oběťmi systému a že nemají žádnou kontrolu nad svým životem. Pojďme se tedy takovému odtrženi reality od její interpretace zuby nehty bránit a i své emoce zakládat pokud možno na faktech.
