Jako parťáka do tandemu v prezidentských volbách si Donald Trump vybral senátora z Ohio Jamese Davida Vance. Ano, právě onoho vnitrostranického odpůrce, kterému světový tisk ruče připomíná sadu žalovatelných nadávek na adresu Trumpa v nedávné minulosti, a o němž nyní vůdce republikánů prohlašuje, že mu ochotně „leze do zadku“.
Nabíledni jsou přinejmenším dvě poučení: za prvé, uměle pěstovaná pověst republikánského kandidáta coby člověka zaslepeně pomstychtivého, který na staré urážky nezapomíná, zdá se být poněkud přehnaná a za druhé, celý příběh varuje před zvykem zaměňovat nahodilé výroky politiků, jakési výkřiky z okna do tmy za jejich reálné politické záměry. Žádný výčet nahodilých výroků nemůže nahradit kontextuální pochopení politických programů, jen znalost systémového světonázoru politika nás přibližuje k porozumění jeho případných činů.
Jméno možného viceprezidenta Spojených států vyvolalo značné zděšení mezi znalci a zastánci proukrajinského postoje, mezi něž patřím i já. Senátor Vance se důsledně řídí heslem „Amerika na prvním místě!“. Vztah k vojenským konfliktům ve světě není pro něho kruciálním zápasem mezi Dobrem a Zlem. Hledá v nich pouze okamžitý americký zájem. Stačí mu, když v prvním přiblížení má pocit, že zná odpověď na otázku: je to dobré pro Ameriku, nebo je to pro Ameriku špatné? Není to pro něho souboj různých odtažitých ideologií.
Takový přístup je nepochybně krátkozraký, nepřihlíží ke vzdálenějším dopadům osudového střetu, ale kdo by mohl od amerického senátora chtít zevrubnou ideovou vytříbenost, když ani Evropané podstatě konfliktu dost dobře nerozumí? Často o něm uvažují v kategorii quasihistorického srovnání v duchu staroruských bájí, v lepším případě se domnívají, že se jedná o klasickou válku o území. Samozřejmě v neposlední řádě se jedná také o globální soupeření mezi demokracií a diktaturou, o odpověď na otázku, které společenské zřízení je účinnější. Avšak nedosti na tom! Zasutým smyslem této války je cíl ještě nebezpečnější než jen spor o efektivitu zřízení.
Putin usiluje o zpochybnění a pak i zneplatnění principu nedotknutelnosti poválečných hranic jinak než po vzájemné dohodě. Pokud mezinárodní společenství posvětí zábor území vojenskou silou, žádný stát Evropy se nebude svými hranicemi jistý. To je ona Pandořina skříňka, kterou se Putin snaží vypáčit! Právě proto a nikoli z nějaké ideové přízně mu v tom přizvukuje maďarský premiér Orbán – i on potřebuje svět, kde pevné hranice neplatí. Možnost silové změny hranic zpětně posvěcené mezinárodním společenstvím boří celou křehkou konstrukci současného světa a navozuje ovzduší doby navždy předválečné. Měl by to pochopit i ten nejtupější chcimír.
Myšlení amerického senátora z definice nemůže být hlubší a širší než u jeho evropských kolegů. Nelze proto očekávat, že civilizační pravda proukrajinského postoje dokáže sama o sobě přesvědčit mocné tohoto světa, zejména ty americké. Sám o sobě morální postoj ještě nikdy nezvítězil nad přízemně praktickými motivy chování, leda tak ve vzdálené budoucnosti. Proto politická obratnost spočívá především v umění chytře zakomponovat nekompromisní mravní pozice do systému politických argumentů srozumitelných pro ty, kdož reálně provozují moc.
Není to specifická chyba Ukrajinců, že byli odkázáni na pomoc liberálních elit v Americe a ve světě. Specifická chyba je v tom, že ukrajinská politika nešťastně uvěřila, že tím pádem i ona patří do stejného ideového okruhu jako její dočasní spojenci, že i její budoucnost musí nutně být odvozena od osudu tohoto ideologického proudu. Zdálo se to být logické, ačkoli logické to není. Civilizační paradigma se nám dnes láme před očima a je radno zapnout čidla schopná rozpoznat, co je tzv. Zeitgeist, duch doby. Přestat naslouchat našeptávačům, kteří přesvědčují Ukrajince, že pomalé umírání je důstojné dovršení jejich historických snah, že na smrti „s hrdě vztyčenou hlavou“ není nic až tak špatného.
Úkol to není snadný, ale „Mission Impossible“, neuskutečnitelná mise, to není. Je třeba zpřetrhat nepřirozené pouto mezi úzkoprsým bidenismem a obdivuhodnou odhodlaností ukrajinské mentality. Není to těžký úkol vzhledem k trvalému oslabení Bidenova režimu, který napříště již nebude ochoten a schopen zajistit potřeby bojující Ukrajiny, jakož toho nebyl schopen v dostatečné míře ani dříve. Současný narativ musí být radikálně změněn v opak: na pozadí evropské slaboduchosti je to právě Ukrajina, kdo vrací původní význam bytostně konzervativním pojmům. Láska k vlasti, touha po bezpodmínečné svobodě jednotlivce, lidská důstojnost, čest a uznání osobních zásluh, zmužilost obránců, obětavost až k sebezapření je to, co spojuje Ukrajince s hodnotami Trumpova světa. Jen zdůrazňování společně sdílených hodnot může pohnout myslí takových tvrdých chlapů jako J.D. Vance.
Do hlav ideových konzervativců je třeba zasadit prostou myšlenku: ukončení unylé Bidenovy politiky vůči Ukrajině uznáním ruského vítězství vůbec neposílí prestiž Trumpa a jeho případné administrativy. Asi tak jako úprk z Afghánistánu po letech americké angažovanosti ani trochu neposílil Bidenovu prestiž. Ve chvíli, kdy konflikt na východě Evropy přestane být problémem demokratů a stane se, pokud se stane, bolehlavem nové administrativy, bude třeba jí nabídnout bojovný narativ. Každý závěr války, který bude světem vnímán jako vítězství Ukrajiny, se všemi jejími ušlechtilými hodnotami, bude zároveň oslavou Trumpovy Ameriky a jeho osobním triumfem. A naopak, neslavný konec statečného odporu a opravdová tragédie ukrajinského lidu se stanou prvním zaznamenatelným nezdarem Trumpova vládnutí. Vina je vždy na tom, kdo vládne.
V opačném táboře soumraku a zoufalství je často slyšet scestná myšlenka, že Trump není nic víc než ubohá odvozenina Putina, jeho americká projekce a jeho parťák Vance že je naplnění Putinova zbožného přání. Leč žalostná je představa, že egocentrik a megaloman Trump v podstatě plní rozkazy usurpátora, který dávno vyčerpal své historické možnosti a nápady, jinak bychom o nějakých věděli. Je to na úrovni tvrzení, že text Fultonova projevu sepsal Churchillovi Stalin a on to jenom s výrazem přečetl. Tato ubohá insinuace svědčí spíše o nedomykavosti mozku jejích autorů. Spíš dříve než později se Trumpův režim, bude-li nějaký, musí dostat do nesmiřitelného střetu se světovládnými ambicemi Putina nebo předsedy Si Ťin-pchinga. Že v neodvratném konfliktu bude Ukrajina odhodlaným spojencem Ameriky, by lidé představující ukrajinskou moc měli opakovat Trumpovi donekonečna.
Netvrdím, že tato taktika je odsouzena k rychlému úspěchu. Tvrdím pouze, že je jediná, která v těžké situaci má na úspěch dobrou šanci.
