Martin Bartkovský: Biden, Trump, Zeman, Klaus… Nesnesitelná těžkost odchodu na vrcholu
Čím dál tím víc si říkám, že jedním z největších umění v lidském životě je umět vybrat ten správný moment, kdy má člověk skončit v tom, co uměl dosud nejlépe, protože už to nejlépe neumí. To nenápadné, ale zatraceně těžké umění „skončit na vrcholu“. Případně lehce za ním. To nejhorší, co se vám může stát, je, když to momentum přetáhnete a stanete se buď směšnými, nebo vyloženě nebezpečnými sobě a svému okolí. A je úplně jedno, jestli jde o politiku, sport, umění, nebo třeba řízení auta.
Joe Biden rozhodnutí o svém konci o několik měsíců protáhl. Vzdát kandidatury se měl před americkými primárkami a vyslat do boje mnohem mladšího náhradníka. Ušetřil by si tak měsíce jednak pomlouvačné kampaně ze strany samotného Donalda Trumpa a jeho spřátelených osobností, ale i vlastních přešlapů. Nazvat Zelenského Putinem byla poslední kapka i pro jeho nejbližší okolí. Sám Biden mi ale připomíná mého vlastního dědu, jsou totiž stejně staří. Ještě před pár lety byli plní sil. Zatímco můj děda hrál hry na PlayStationu, luštil křížovky, chodil na houby a řídil auto, Joe Biden řídil světovou velmoc a spolu s ní i životy více než 333 miliónů Američanů. Ani jeden už to ale prostě nemůže dělat, věk je v tomhle bohužel neúprosný.
Rozvířila se tak debata o maximálním možném věku pro výkon politické funkce. Lidem nedovolíme po neabsolvování lékařské prohlídky řídit vlastní auto, ale řízení celé země jim do rukou klidně svěříme. Já osobně bych horní věkovou hranici politikům nenastavoval, konec ve funkci mají odhadnout sami, případně jim k tomu má pomoci jejich okolí, když ten čas na vrcholu vlastním úsudkem propásnou. A to včas, než si začnou plést brzdový a plynový pedál. Jako to bylo u mého dědy.
Politici tou neschopností skončit včas asi vyčnívají nad ostatní profese. Kromě Bidena značně přesluhuje i Donald Trump. I když se může zdát, že se po atentátu znovuzrodil, stále to je také téměř osmdesátiletý děda, který si myslí, že mu někdo ukradl volby, že poštvat lůzu na Kapitol je v pořádku, že je dobré podplácet svědky, kritizovat soudce a krást vládní dokumenty. I on si plete slova a vlastní vnoučata. V řadě ohledů dokonce neustále, až patologicky lže. Pro budoucnost USA není dobře ani Biden, ani Trump. Ten první to ale pod tlakem okolností pochopil.
V českém prostředí to ostatně vidíme taky. Dvojice bývalých prezidentů – Václav Klaus a Miloš Zeman nedokázali z veřejného života odejít doteď. Oba však měli naprosto tragická druhá volební období, kdy se propadli do absolutní bezvýznamnosti a pošlapali všechny zbytky odkazu, který jejich práce kdy měla. V politickém důchodu si neumějí dopřát klidu, stále rozeštvávají společnost a snaží se zničit své bývalé strany. Podobně k tomu má nakročeno i Andrej Babiš, jenž po masívní porážce v prezidentských volbách stále křižuje domovy důchodců po Česku, místo aby si užíval peníze a status jednoho z nejbohatších Čechů.
V tomhle ohledu by nám jako pozitivní případy mohli sloužit lidé ze sportovního a kulturního prostředí. Právě na jejich životě vidíte, jak to vypadá, když to někdo trefí. A jak to občas bolí, když někdo ten moment přešlápne. Máme tu Petra Čecha, jenž přesně vycítil, kdy jeho hvězdná kariéra končí, a Jaromíra Jágra, který každé léto dře v posilovně, aby jeho tým udržel místo v extralize. Ale i v hokeji máme spoustu pozitivních konců — Jiří Hrdina, Patrik Eliáš, Tomáš Plekanec a mnoho dalších, kteří ovládli ono umění končit na vrcholu a včas.
Osobně ale ty nejinspirativnější příběhy hledám v trochu jiných sportech. Biatlonista Martin Fourcade, jenž se rozloučil vítězstvím jak v posledním závodě a jen těsně skončil druhý v celkovém pořadí. Končil s pěti olympijskými a třinácti mistrovskými zlatými medailemi na krku. Pilot F1 Nico Rosberg se stal v roce 2016 mistrem světa a pět dní poté dal formulovému světu sbohem. Nebo fenomenální Michael Jordan, který sice končil nadvakrát, ale když to bylo definitivní, tleskali mu na palubovce vedle 21 tisíc diváků vestoje i všichni protihráči. Rozhodnutí skončit na vrcholu je velmi těžké, ale jde to. Pokud nevěříte ve vlastní úsudek, obklopte se dostatečně důvěryhodným okolím, jež vám upřímně řekne, že teď je ten čas.
Text vychází také jako editorial nového Reflexu, který si můžete od 25. červnece zakoupit v našem Ikiosku >>>
