Proč Kamala Harrisová vyvolává agresivitu ruské propagandy, a proč Donald Trump není Ronald Reagan

Zatímco kandidatura Donalda Trumpa byla dlouhodobě předvídatelná, protože se mu podařilo republikány ovládnout, Demokratická strana na poslední chvíli přepřahuje. Je to svým způsobem vůči Bidenovi nedůstojné a nefér. Hladce prošel primárkami a jeho limity byly známy už dřív. Po vadnoucích výkonech to však byla jen otázka času.

O možných Bidenových nástupcích se spekulovalo už po tristní televizní debatě. Tyto úvahy paradoxně urychlil pokus o atentát na Trumpa, který mu nabídl bonus „oběti zvůle“ jeho protivníků. Klesající Bidenovy šance umocňovalo jeho zmatené vystupování.

Přesto je překvapivé, že má největší šance na jeho nástupnictví viceprezidentka Kamala Harrisová, jež nebyla do té doby příliš viditelná a populární. Čerstvé průzkumy naznačují, že má zřejmě největší šanci Trumpa porazit, a srovnává s ním krok.

Měsíc před nominačním sjezdem má Harrisová, na kterou ukázal Biden, na své straně většinu delegátů a prakticky je rozhodnuto. Proto už nyní čelí útokům nejen republikánského tábora, ale i v zahraničí.

Harrisová je zlo

Činí se i ruská propaganda, která do této doby „dědouška“ Bidena zesměšňovala, zatímco jen o tři roky mladšího protivníka respektuje. Vysílání ve státních médiích a bezpočet prokremelských komentátorů po změně kurzu opakuje narativy „Biden je propadák“ a „Harrisová je zlo“.

„Kamala s jaderným tlačítkem je horší než opice s granátem,“ řekl v talk show čelného Putinova propagandisty Vladimira Solovjova děkan katedry globální politiky Moskevské státní univerzity Andrej Sidorov. Přisadil si moderátor Solovjov, jenž v pořadu ukázal Trumpův klip, kde komentuje smích Harrisové jako znamení, že je „šílená“.

Další propagandista Sergej Mardan o Harrisové prohlašuje, že „deep state plánuje zvolit za prezidenta bábu“. Termín deep state používají Trumpovi stoupenci jako součást konspirační teorie o tajných mocenských sítích ovládajících americkou politiku.

Konspirace o deep state rozvíjí i Sergej Markov. „Všichni spojenci, především Evropa, budou podporovat Harrisovou. To by mohlo být důležité v případě, že by bylo hlasování zfalšováno jako v roce 2020,“ uvedl kremelský analytik, opakující soudně vyvrácené Trumpovy lži o ukradených prezidentských volbách.

Oficiální reakce Kremlu jsou zdrženlivější. Putinův mluvčí Dmitrij Peskov dává najevo, že Moskva má jiné priority, a sice „dosažení cílů speciální vojenské operace“. Zároveň však Harrisovou obvinil z „nepřátelské rétoriky“. Jistě narážel na její příslib podpory Kyjevu, „dokud bude potřeba“, a obvinění ruského vůdce ze „zločinů proti lidskosti“.

Moskva nemůže zapomenout, že se Bidenova administrativa přes počáteční váhání stala hlavním motorem vojenské pomoci Ukrajině a vyhlašuje jí další podporu, což je v přímé kolizi s údajným přáním Putina, aby Biden vyhrál volby.

Trumpa bereme vážně

Je to v kontrastu i s přístupem Moskvy k soupeři Harrisové. „Skutečnost, že pan Trump jako prezidentský kandidát říká, že je připraven a ochoten zastavit válku na Ukrajině, bereme zcela vážně,“ reagoval ruský prezident na zprávy o údajném Trumpově mírovém plánu, který nikdo nezná, a je otázkou, jestli vůbec existuje. Přesto Putin „nepochybuje o tom, že to myslí vážně, a to podporuje“.

Trump si rovněž nebere servítky. Svoji soupeřku považuje za snadný skalp a vysmívá se její inteligenci. Vážnější jsou námitky, že Harrisová zastává levicovější postoje, než má centrista Biden. To dokážou autentičtěji vyhodnotit její oponenti na americké půdě, kteří se jejího nástupu obávají.

Pro Evropu je ovšem upřímně řečeno podstatnější něco jiného, než spory o zdanění korporací a woke agendu. Víc než kdy jindy se nás totiž přímo dotýkají otázky, zda Spojené státy jako hlavní spojenec v NATO po volbách nezmění zahraniční kurz.

Není jasné, jakou roli budou po listopadových volbách hrát ve světové bezpečnostní architektuře, ale ani v zahraničním obchodu, kde protekcionista Trump navrhuje zavedení cel také pro evropské zboží.

To se odehrává v době, kdy Ruská federace obnovila své imperiální ambice oslabené po pádu železné opony a rozpadu Sovětského svazu. Putin se s ním nikdy nesmířil a dlouhodobě jej považuje za tragédii a katastrofu. Dnes se podle toho chová.

V Bidenových stopách

V zahraniční politice jsou patrné zásadní rozdíly, které se nezmění ani po výměně kandidáta demokratů. Harrisová by v případě zvolení pravděpodobně převzala nejen Bidenovu agendu, kterou jako viceprezidentka podporovala, ale i řadu jeho spolupracovníků.

Končící prezident nyní prohlásil, že za své priority do konce volebního období považuje mimo jiné budování mezinárodní koalice, která zabrání Rusku ovládnout Ukrajinu. „Chci udržet NATO silnější, mocnější a jednotnější než kdykoliv v naší historii,“ říká, a zatím není důvod pochybovat o tom, že by Harrisová tuto linii opustila.

O Trumpovi je v tomto směru známo víc. Jasný signál vyslal výběrem vicepremiéra J. D. Vance, který v Kongresu patří mezi hlavní odpůrce pokračování pomoci Ukrajině, jakkoli jsou republikáni v této věci rozděleni. „Abych řekl pravdu, je mi vcelku jedno, co se stane s Ukrajinou,“ uvedl Vance už krátce po ruské invazi, a tento názor si podržel.

Trump vytváří dojem, že je schopen bleskurychle dohodnout konec války, ale neříká, za jakou cenu. Nechal se slyšet, že může vycouvat z NATO. Prohlásil, že by dovolil Rusku, aby členům Aliance za to, že neplatí dost, „udělalo, co se mu sakra zlíbí“, a nechránil je.

Požadavek, aby členské země NATO splnily svůj závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu, je na místě. Tím spíš dnes. Nelze ale nevidět skokový posun, že po invazi jej už letos bude splňovat většina členů, zatímco v roce 2019 jich bylo jen pět ze třiceti. Proto je jeho vyhrožování v rozporu s aliančními smlouvami velmi zarážející.

Komu vyhovuje slabá transatlantická vazba?

V našem zájmu nejsou ani Trumpovy izolacionistické úvahy směřující k oslabení transatlanické vazby a stahování z Evropy. Na druhou stranu jsou hlavním důvodem, proč mu tleská proputinovská scéna. Vidí v něm vůdce, který ukončí konflikt s Ukrajinou za jakoukoli cenu, ale zároveň narovná vztahy s Putinem, o němž se Trump často vyjadřuje velmi pochvalně.

Typickým postojem putinovců zejména v řadách SPD, klausovců a kryptokomunistů všech barev je názor jedné z jejich ikon profesora Petra Druláka. Ten obvykle memoruje ruskou propagandu, například že za rozpoutání války na Ukrajině může Západ.

„Spojené státy jsou svět sám pro sebe a Evropané jsou pro ně dočasným vazalem. Dokud to pro USA bude výhodné, vazalství bude pokračovat. Neexistuje žádná přirozená evropsko-americká aliance, proč bychom s nimi měli mít společná stanoviska vůči Rusku nebo Číně,“ shrnuje Drulák postoj tzv. „národovců“.

Trump je zajímá jedině proto, že je podle jejich představ zbaví amerického „vazalství“ a umožní tak opětovný příklon k Východu, kam mentálně patří. Tím se dostáváme ke stěžejnímu problému. Donald Trump nenavazuje na své výrazné republikánské předchůdce Ronalda Reagana a George Bushe.

Trump versus „říše zla“

George Bush před rokem ve videoposelství pro Kyjevské bezpečnostní fórum prohlásil, že „Ukrajina chce být svobodná a nezávisle rozhodovat o své budoucnosti. A tak tomu také bude. Jsem přesvědčen, že Ukrajina může porazit Rusko. Svět ale ovšem sleduje i naše kroky, které podnikáme. V Bushově institutu naléhavě žádáme, abychom vám (Ukrajincům) poskytli veškerou potřebnou pomoc k vítězství v této válce.“

Reaganův odkaz je ještě výmluvnější. Přispěl k pádu železné opony a porazil Sovětský svaz. Už v roce 1983 jej označil za „říši zla“. Věštil, že komunismus padne a „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin“. Už dva roky předtím vizionářsky varoval Evropu, že se stává příliš závislou na zemním plynu z Východu.

Spojené státy tehdy Moskvu uzbrojily navzdory tomu, že byl Reagan svými oponenty považován za „válečného štváče“. Jiná metoda než silou na nebezpečného agresora neplatí. Už vůbec ne Trumpovo „oslnění“ Putinem i dalšími diktátory typu Kim Čong-una. Trumpovský posun republikánů, pokud by v případě úspěchu výrazně nezměnil rétoriku, má do Reaganovy éry hodně daleko.