Viliam Buchert: Zahájení olympiády – orgasmus skvělých nápadů, občas nuda a nesnesitelně dlouhá show
Paříž nabídla světu bezprecedentní a svým způsobem šílený (vzhledem k obavám o bezpečnost) zahajovací ceremoniál olympiády. Přenesla ho z obvyklého stadionu do kulis řeky Seiny, Eiffelovky, Louvru a dalších ikonických míst francouzské metropole. V pátek večer jsme viděli fantastická čísla, jako byl běh robotického koně po řece, zapálení olympijského ohně ve zlatém balonu, nebo slavnou píseň Édith Piaf „Hymne à lamour“ v dojemném podání zpěvačky Celine Dion, která trpí nevyléčitelnou nemocí. Zahájení ale bylo k uzoufání dlouhé, pro televizní přenos spíše nevhodné a byly tam části zavánějící nudou.
Předně – přenést zahajovací ceremoniál do venkovních prostor byl odvážný nápad. Režisér Thomas Jolly na to vsadil všechno. Jolly, který je známý díky celodennímu maratonu inscenací tří Shakespearových her, přizval k práci stovky lidí všemožných profesí, aby něčím šokoval a překvapil. To se mu podařilo, i když v některých momentech to pořádně drhlo. Celé to bylo velkolepé, hodně smělé, ale místy neuchopitelné. Takové francouzské.
Problémem totiž bylo zachytit několik věcí odehrávajících se ve stejný čas, bylo to skákání z místa na místo, což sevřenosti zahájení nepomohlo. „Odehrávalo se to přes stále více zamlžený objektiv, zkropený deštěm, který žádná příprava nedokázala ovlivnit,“ napsal k tomu v recenzi například britský list The Independent. Nestravitelná byla i délka zahájení her, čtyři pařížské hodiny jsou moc i na sebevětšího fanouška. Například 45 minut trvala prodleva mezi nástupem posledního týmu (domácí Francie) a vztyčením olympijské vlajky. Čas mezitím vyplnily opakované nudné záběry na tanečníky a pofiderní módní přehlídku. Viděli jsme ale i několik fantastických představení.
Vizuálně famózní byl běh robotického koně po Seině s olympijskou vlajkou (prý to mělo evokovat části biblického Zjevení). Dále dekapitovanou Marii Antoinettu v zakouřených oknech paláce Conciergerie, kdy zpívala skvělá francouzsko-švýcarská opěrní pěvkyně Marina Viotti a hrála metalová kapela Gojira zavěšená na domě. Vynikající byla mezzosopranistka Axelle Saint-Cirel, která se ujala hymny „La Marseillaise“ z vrcholu Grand Palais. To všechno bylo to něco, co lahodilo očím, uším i duši. I finiš ceremoniálu, kdy byl olympijský oheň vynesen do vzduchu pomocí horkovzdušného zlatého balonu – což byla pocta bratrům Montgolfierovým – byl velkolepý a svižný.
Pěkné finále pak obstarala Eiffelova věž se svoji laserovou show a kanadská zpěvačka Celine Dion v diamantových šatech, která stála na věži a zazpívala známou píseň Édith Piaf „Hymne à lamour“. Dion je vážně nemocná a veřejně vystoupila po více než roce a půl. Připomeňme, že Piaf napsala píseň svému milenci a životní lásce, francouzskému boxerovi Marcelu Cerdanovi, který zahynul při havárii letadla v říjnu 1949. Je to krásné vyznání lásky a Celine Dion to pojala mistrovsky.
A co se nepovedlo
Připravený scénář ale zásadně ovlivnil déšť, který ne a ne přestat. Nakonec celou věc ale vytrvalé kapky nezničily, dodaly naopak všemu ještě větší dramatičnost a určitou romantiku, kterou si s Paříží každý pořád spojuje. Jen před zahájením tolik probírané a hodnocené oblečení jednotlivých výprav to skoro odbouralo, protože mnozí sportovci museli nasadit pláštěnky. Stejně jako zmoklé korunované hlavy, prezidenti a premiéři na tribune VIP.
Režisér Jolly do živého představení namontoval i některé předtočené kousky. Provokativní byl například milostný příběh tří mladých lidí s pořádnou dávkou queer obsahu, vyprávěný prostřednictvím knižních titulů, který směřoval k – trojce v sexu. Tu už jsme samozřejmě ale neviděli…
Daleko problematičtější byly ale desítky prostřihů na vyfabulovanou módní přehlídku s početným zastoupením lidí ze sexuálních menšin. Jistě, už jsme i předtím viděli ženu s vousy nebo obézního transvestitu, ale proč se prostřihy se stejnými obrazy opakovaly desítky minut? Dramaturgii ceremoniálu to rozbilo, bylo to nudné a celková délka těchto záběrů nedávala smysl. Zejména když celé zahájení trvalo čtyři hodiny, což je na televizní přenos, který šel do celého světa, málo snesitelné. Tato část také vyvolala na sociálních sítích ve světě velkou kritiku některých křesťanů, muslimů i Židů. Někteří ji dokonce označili za „satanistickou“. Jiné recenze ale zase hovoří i kvůli tomuto o zahájení, jako o „upřímném příkladu inkluzivity“.
Problémem každého olympijského zahájení také je, jak komentovat nástup jednotlivých reprezentací s vlajkami. Protože, co vlastně k tomu mají komentátoři říkat? Dozvěděli jsme se tak, kdo je atlet z Madagaskaru či vzpěračka z tichomořského státu Samoa a kolik kdo v minulosti získal medailí. A slyšeli jsme opět přednášku nesmyslných faktů o všech zemích světě (v tomto opakovaně vynikají zejména moderátoři České televize). V Paříži se „nástup“ sportovců navíc neúměrně prodloužil, trval až dvě a půl hodiny, protože aktéři pluli postupně na lodích, které byly rozděleny do jednotlivých bloků. Sice to bylo efektní, ale pro diváka pramálo efektivní. Dlouhé a místy málo přehledné.
Záběry někdy skákaly na obrazovkách sem a tam. České výpravě věnovala chaotická režie necelých 14 vteřin… To jsme se moc nepoměli. Díky venkovnímu představení se ale jak sportovci, tak diváci dostali na dosah ikonickým stavbám – katedrále Notre Dame, náměstí Svornosti (Place de la Concorde ), muzeu umění Louvre, Eiffelově věži nebo výstavnímu pavilonu Grand Palais (v jeho krásných prostorách se uskuteční soutěže v šermu a taekwondu). Mihla se u toho také vzpomínka na českou historii, protože lodě se sportovci odjížděly od Pont d' Austerlitz, tedy Slavkovského mostu, který byl v roce 1806 pojmenován na počest Napoleonova vítězství v bitvě u moravského Slavkova.
A do toho politika
Další nesnází olympijských zahajovacích ceremoniálů je nezbytnost prolínání nutných věcí, které plynou z olympijských zvyklostí a z Olympijské charty s připravenou show. U toho se u každé olympiády opakuje stejný problém. Když už je divák vybuzený uměleckými či jinými vystoupeními a okouzlujícími záběry pořádajícího města, přijdou na řadu nudné projevy, ve kterých slyšíme léta to samé. Chceme mír – ale není mír. Chceme, aby se lidé měli rádi – ale lidé se někdy nemají rádi. Budeme soutěžit férově – ale stává se, že fair play jde v rámci obrovské řevnivosti stranou. Projevy prezidenta Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha a prezidenta her Tonyho Estangueta tak ani nemá smysl komentovat.
Zahájení každé olympiády je ovšem i silným politickým vzkazem té které země světa. Nacistická zrůda Adolf Hitler v roce 1936 v Berlíně nechal hajlovat celý stadion. Sovětský komunistický vůdce Leonid Brežněv při zahájení her v roce 1980 v Moskvě vpašoval do předepsané formulky o zahájení her slovo „soudruzi“. No a komediální francouzský prezident Emmanuel Macron se rozhodl z olympijských her udělat událost, která se bude hodně týkat jeho samotného. Bude to jeho pomník. Na chvilku se zapomene, že Francie nemá vládu, že je to po posledních volbách roztříštěná země s levicovými i pravicovými extrémisty v parlamentu. Olympiáda, a především bombastické slavnostní zahájení, daly Macronovi čas, aby mohl ještě chvíli plout na obláčku svého narcismu a odvést tím pozornost od svých kolosálních politických přehmatů.
