V parlamentních volbách z roku 2021 zaznamenala dnešní pětikoalice obrovský úspěch, všech pět stran dohromady získalo přesvědčivou většinu v Poslanecké sněmovně. Jaké elementy však přispěly k tomuto výsledku?
Na prvním místě bychom určitě měli zmínit, že se republika teprve probouzela z pandemie a také že koalice SPOLU přinesla velice kompaktní a funkční volební kampaň, kdy voliči srozumitelně nabídla alternativu, ne-li protipól vůči chaotickému mikro i makro managementu Andreje Babiše. Rovněž bychom měli ocenit koalici PirStan, že dokázala ustát chvílemi až neuctivý útok ze strany hnutí ANO.
Takto bychom mohli obecně, ovšem myslím výstižně popsat, jak činnost politických stran ovlivnila poslední parlamentní volby. Teď se přesuňme k druhé rovině, kterou označuji za matematickou. Ta vychází z mechanismu volebního systému. Pro náš případ je nejzajímavější aspekt volební klauzule. Pro volby do Poslanecké sněmovny platí, že subjekt musí získat více než 5 % hlasů na celostátní úrovni, aby byl oprávněn získat „hmatatelné mandáty“ přímo v Poslanecké sněmovně. Ve volbách v roce 2021 se umístily dva subjekty těsně pod touto hranicí (Přísaha a ČSSD, resp. SocDem) a další dva subjekty získaly přibližně tříprocentní podporu (KSČM a TSS, resp. nepřiznaná koalice Trikolóry Svobodných a Soukromníků). Jednoduchý součet podpory těchto mimoparlamentních subjektů činí 15,69 % ze všech hlasů, tj. necelých 850 000 hlasů. Můžeme tedy konstatovat, že v uplynulých volbách propadlo přibližně 850 000 hlasů u stran, které nějakým způsobem stále působí ve veřejném prostoru a vyjadřují svou vůli se o hlasy voličů ucházet i v roce 2025.
Jeden z klasiků studia volebních systémů Maurice Duverger představil v rámci svého výzkumu dva účinky volebních systémů: mechanický a psychologický. Mechanický účinek působí jako přepočet hlasů na mandáty dle nastavení volebního systému: velikosti volebních obvodů, použité volební formule či výše volební klauzule. Psychologický účinek zahrnuje reakci voličů/politických stran na mechanické působení volebního systému. Zcela nesporně lze říct, že volič chce, aby jeho hlas získala strana, která získá křesla v Poslanecké sněmovně; na druhé straně politický subjekt touží překročit pětiprocentní klauzuli a zasednout v Poslanecké sněmovně. Nepřekvapivě spolu tyto dva přístupy úzce souvisí – politické subjekty se snaží nabídnout voliči takovou volbu, aby nemusel bojovat s myšlenkou, zda onu hranici zvolitelnosti daný subjekt překročí.
Pokud se vrátíme k mimoparlamentním subjektům, resp. jejich „ztraceným“ hlasům, lze předpokládat tyto scénáře. Zaprvé se nabízí, že (mimo)parlamentní subjekty začnou vzájemně spolupracovat a posléze se domluví na koaliční spolupráci, při které budou schopny sjednotit (rozuměj maximalizovat) svou vlastní (malou) podporu. Tyto jevy lze shledat u Trikolóry, která zvolila nejistější strategii, a to připojení se k „etablované“ parlamentní straně, tj. SPD. Nepředpokládám – ovšem u stran zejména jednoho člověka těžko predikovat –, že by se tyto subjekty nedomluvily na vzájemné spolupráci i pro parlamentní volby 2025. Spolupráce je výhodná pro oba subjekty – SPD získá další hlasy a Trikolóra nebude riskovat další výsledek pod oněmi magickými pěti procenty. Další zajímavý subjekt se začíná seskupovat okolo KSČM, a to koalice STAČILO, která se již ověřila ve volbách do Evropského parlamentu.
Hlavním aktérem v druhém, nekoaličním scénáři již nejsou politické subjekty, ale voliči. Nyní si tedy představme situaci, kdy totožné subjekty (Přísaha, KSČM, SocDem), jež kandidovaly na podzim 2021, budou ve stejné formě kandidovat i na podzim 2025. V tomto případě se jejich potenciální voliči musí vypořádat s otázkou, zda opět riskovat ztrátu svého hlasu, anebo raději zvolit méně ideologicky konvenující subjekt s jistou přítomností v Poslanecké sněmovně. Vzhledem k účinnosti výše popsaného psychologického účinku lze předpokládat, že voliči mimoparlamentních subjektů budou preferovat jistotu před rizikem, tzn. většinově podpoří jednu ze současných opozičních stran. To již také částečně reflektují současné volební průzkumy, kde hnutí ANO vykazuje stabilní podporu okolo 33‒35 % – samozřejmě nutno zvážit relevanci samotných průzkumů a obecně fakt, že nemůžeme přesně určit, od jakých stran voliči k ANO přešli. Nechť nám finální výsledek přinese říjen 2025.
Když pohlédneme na českou parlamentní historii, tak se zdá, že v určité době dochází v České republice k volebním turbulencím (1992, 2010 a 2013), při kterých propadne mnoho hlasů. V následujících volbách však voliči provádí „korekci“. Při volbách v roce 2021 se příliš fragmentovalo tzv. ČESKO B, tj. ten blok, jenž můžeme zkratkovitě označit za anti-pětikoaliční. Nevidím důvod, proč by voliči v roce 2025 neměli provést korekci a limitovat míru propadlých hlasů.
Tím se dostáváme k jádru tohoto textu, a to k tvrzení, že současná pětikoalice má pramalou šanci – nezávisle na tom, jak schopně bude vládnout – obhájit volební úspěch z roku 2021. Můžeme očekávat první či druhý scénář, přičemž ani jeden není pro pětikoalici příznivý. V jednom případě se do sněmovny dostane více subjektů, které jsou a priori proti 5K, takže je třeba očekávat, že spíše povládnou se současnou opozicí. Druhý scénář přináší maximalizaci podpory pro současnou opozici – logicky pak spolu (ne-li hnutí ANO samo) dosáhnou na parlamentní většinu.
Pětikoalice získala v minulých volbách dohromady přes 43 % hlasů, pravděpodobně šlo o maximum, čeho mohly tyto strany dosáhnout – vládla extrémně nepopulární vláda, v jejímž čele byl extrémně nepopulární a polarizující Andrej Babiš a obecně těžily ze svých osmi let strávených v opozici. Je těžko myslitelné, že by v příštích volbách získaly tyto strany větší podporu – nesou si břímě značně nepopulárního vládnutí v objektivně náročné době, kdy jim nedůvěřuje značná část jejich vlastních voličů. Také jejich úhlavní nepřítel Andrej Babiš už není bezprostředně spojen s chaotickým vládnutím, takže komunikace „Antibabiše“ již nestojí na pevném základu.
Dostáváme se tedy k závěru, kdy jen zbývá popsat, proč by měla Pětikoalice vnímat volební výsledek z roku 2021 jako zázrak. Přísaze i ČSSD chybělo přibližně 17 tisíc hlasů na to, aby překročily pětiprocentní klauzuli. Pro 5K je oním zázrakem ta skutečnost, že každá z těchto stran nezískala o 17 tisíc hlasů více, takže v současnosti nemá žádný mandát v Poslanecké sněmovně, díky čemuž má nakonec ona sama většinu. Těžko věřit, že by se něco podobného mohlo opakovat.
Můžeme tedy říct, že volební výsledek dopadl až zázračně dobře pro pětikoalici. Rovněž lze předvídat, jak se v následujících volbách voliči a politické strany zachovají: buď voliči většinově zvolí parlamentní opozici, anebo (mimo)parlamentní opozice představí volební koalice a dostane se takto do Poslanecké sněmovny. Jednoduše řečeno: Pětikoalice nemá příliš velkou šanci získat v příštím volebním období parlamentní většinu.
Ještě jeden aspekt jsme však opomenuli rozebrat, a to samotnou pozici SocDem. Ta se pokusila o rebranding, aby se vymanila ze stínu umírající značky ČSSD, a pod vedením Michala Šmardy ji těžko jednoznačně přiřadíme k tzv. bloku ČESKO B. I když jí současné průzkumy připisují přibližně 4 % volební podpory, tak stále neztrácí svou výsadní devízu. SocDem je totiž schopná potenciálně brát voliče v rámci bloku ČESKO B a zároveň a priorně neodmítá spolupráci s vládními stranami. Představa, že se SocDem vzchopí a získá sněmovní zastoupení, může vyhovovat spíše pětikoalici: urve část hlasů z bloku ČESKA B a rovněž může pětikoalici přinést kýženou parlamentní většinu.
Těžko však říct, že by o své unikátní pozici sama Sociální demokracie věděla…
