Petr Havlík: „Korporátní“ církev versus intimní víra a tmářské vzdělávání podle arcibiskupa Graubnera
Církev je v nejobecnějším významu náboženskou organizací, která sjednocuje lidi téhož vyznání. Jedná se o organizaci s vnitřními pravidly ne nepodobnými velkým korporátům. Víra je oproti tomu naše intimní nastavení, přesvědčení, vnitřní jistota o pravdě a víře v dobro, o správnosti a existenci něčeho, co nelze empiricky prokázat, ale my víme, že nás to přesahuje. Pro svoji osobní víru vlastně nepotřebujeme církev jako instituci. Římskokatolická církev sdružuje po celém světě asi 1,3 miliardy lidí, kteří byli pokřtěni. Jen pro srovnání – k islámu se hlásí až 1,8 miliardy lidí. V čele Římskokatolické církve stojí papež, který jmenuje arcibiskupy a kardinály. Pražským arcibiskupem a primasem českým je od 13. 5. 2022 bývalý olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který nahradil Dominika Duku.
V Česku je 140 farností a 558 tisíc věřících, kteří vyznávají římskokatolické náboženství a byli pokřtěni. V Čechách a na Moravě máme 933 kostelů a kaplí. Role církví ve společnosti není jen o praktikujících rituálech a obřadech. Církev by ve společnosti měla být nositelem hodnotového vymezení s ohledem na edukativní roli a zejména pak roli v oblasti sociální. Vzpomínám si na kardinála Františka Tomáška (1899‒1992), který se stal jedním ze symbolů rodící se nové společnosti po roce 1989 v zemi většinově přizpůsobivých ateistů. Jeho příběh patřil mezi hodnotové základní kameny při změně režimu. Jeho pohřeb byl velkou manifestací odhodlání mnoha lidí ctít základní morální kritéria existence ve svobodné společnosti. Církev tehdy měla ohromnou příležitost zaujmout ve společnosti důležitou normotvornou roli. Toto poselství se snažil naplňovat i Tomáškův nástupce kardinál Miroslav Vlk (1932‒2017), který byl významnou osobností i na mezinárodním poli. V letech 1993‒2001 byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí.
V roce 2010 se stal pražským arcibiskupem a primasem českým představitel konzervativního proudu v římskokatolické církvi Dominik Duka. Po svém nástupu měl stěžejní úkol, a sice dotáhnout do zdárného konce církevní restituce. Jednání byla dlouhá a komplikovaná, ale Dominik Duka projevil schopnost jednat s různými politiky napříč politickým spektrem. V roce 2012 byl zákon o církevních restitucích schválen, čímž započala odluka státu od církve. Církvím byl navrácen majetek v hodnotě 75 mld. Kč, což je současná cena cca 56 % dříve znárodněného majetku. Dalších 59 mld. Kč bude církvím vyplaceno v následujících 30 letech. Církve se tak staly bohatým a vyhledávaným objektem zájmů těch, kteří dokážou zhodnotit něčí majetek. Příběhy jsou to rozmanité, a ne vždy jednoznačně prospěšné původnímu účelu. Církvím významně narostla administrativa.
Dominik Duka měl a stále má velmi nadstandardní vztahy s bývalými prezidenty Václavem Klausem a Milošem Zemanem. Osvojil si i jejich způsoby. To znamená ohýbání skutečnosti, věčný boj s oponenty a pak tradiční vytvoření nějakého umělého narativu a s ním pak vést nekonečné polemiky a používat k tomu dogmatické a vědomě nepravdivé demagogické argumenty. Toto „řemeslo“ je přenosné, neboť si jej osvojil i Dukův nástupce Jan Graubner.
Naposledy se tak stalo 27. 6. 2024, kdy na webových stránkách Pražského arcibiskupství vyšel obsáhlý text – Připomínky Jana Graubnera k návrhům revize rámcových vzdělávacích programů (RVP) pro předškolní a základní vzdělávání. V preambuli Graubnerova textu se uvádí, že církev hájí spravedlnost, lidskou důstojnost a náboženské svobody ve společnosti. Hezká slova, ale s tím dovětkem, že následující text je v příkrém rozporu s touto preambulí. Jan Graubner se nepouští jen na tenký led odborné disputace, ale přímo prezentuje politické postoje ne nepodobné dnešní ultra levici a ultra pravici, případně pohled na svět optikou Institutu Václava Klause. Rozporuje to, že vzdělávání dětí nemůže nereagovat na změny dnešního světa, změny technologické, environmentální, celospolečenské i sociální. Konkrétní návrhy nálepkuje údajnými ideologickými východisky a ty pak až tmářským způsobem účelově degraduje. Je to s podivem zvláště u církví, které by měly být nápomocny potřebným a nemohoucím, pomáhat slabším a neselektovat děti (a jejich rodiče) na úspěšné a neúspěšné, na zlobivé a poslušné, na sociálně zdatné a sociálně vyloučené. Nebo už neplatí, že jsme všichni božími dětmi?
Za nemravné považuje Jan Graubner slovo gender a opět k tomu použije účelový výklad. Práva žen a menšin by měla platit i u nás. Nežijeme přece v Saúdské Arábii. Dětské kolektivy je třeba připravovat na budoucí reálný život, probouzet v nich empatii a solidaritu. K tomu mimo jiné slouží i inkluze v nejširším slova smyslu. Dalším tématem je základní mediální a finanční gramotnost, sebeobrana před dezinformacemi a dalšími nástroji manipulace, jakož i před projevy šikany. I toto Jan Graubner rozporuje, aniž by nabízel jiné alternativy. Upřednostňuje represi před prevencí. V závěru svého textu se pražský primas dostává i do rozporu s Listinou základních práv a svobod, kdy navrhuje „problémové děti“ rovnou vyloučit ze vzdělávacího systému. Bez komentáře.
Jan Graubner a jeho tým spolupracovníků se pustil s nebývalou vervou do tématu, které by mělo být veřejně diskutováno, neboť se týká nejen dětí a pedagogů, ale doslova celé společnosti. Duševní hygiena a duševní zdraví dětí jsou bohužel stále opomíjenou otázkou. Svět se změnil po covidu, s nástupem nových informačních technologií, umělé inteligence a robotizace, s radikalizací sporů ve světě, s globálním oteplováním, s nástupem kultu konzumu a mravní relativizace. Nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká. Škoda, že vrcholní představitelé církve rezignují na roli mravní autority ve společnosti. Kdo jiný potřebuje více naši pomoc a ochranu než naše děti (a to nejen od církví)? Janu Graubnerovi posílám ještě tuto prosbu – „Můžeš-li pomoci, pak pomoz. Pokud ne, tak alespoň neškoď.“
