Dobyvačná agrese Ruska proti Ukrajině se stala nejen nejkrvavější, ale také nejdelší válkou tohoto století. Co mělo skončit během tří dnů vítězoslavnou přehlídkou ruské armády v Kyjevě, trvá i po dvou a půl roce s neztenčenou intenzitou. Půl miliónu z boje vyřazených vojáků na ruské straně a nebetyčná zkáza životní infrastruktury na straně ukrajinské zřejmě nejsou pádnými argumenty pro zastavení agrese.
Jenže co si má počít Vladimir Putin v situaci, kdy k vítězství je stále stejně daleko jako k Měsíci, kdy ze čtyř administrativních oblastí, jež Rusko ústavně označilo za vlastní území, není reálně dobyto ani jedno? Armáda sice obsadila tři poslední opuštěné chatrče ve vsi Hluboká Blata, ovšem za tu cenu, že v celém Azovském moři dnes neplave jediné ruské vojenské plavidlo. Ještě nikdy v dějinách na rejdišti Sevastopolu, pevnosti a chlouby ruského námořnictva, nebylo tak nápadně prázdno jako nyní.
Kuleba v Číně
Ruský vpád do sousední země, jehož cíl zůstává největší záhadou naší doby, však totálně pozměnil soustavu mezinárodních vztahů. Většina světových hráčů se přeskupila podle svého postoje k ruské agresi. Zcela zvláštní je postavení Číny: je jakoby na straně Ruska a možná mu i pomáhá dodávkami zbraní, ale rozhodně nechce být vnímána jako spolupachatel a nekritický pobočník upadající země, která dnes nemá ani energii, ani sílu udržovat svůj velmocenský status. Před pár dny ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba navštívil Čínu a výsledky této oficiální návštěvy zůstaly tiskem poněkud ostýchavě nepovšimnuté. O co tu komu šlo? Kdo a jakou výhodu z toho těžil?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
