Petr Havlík: Scénář na Blízkém východě se stále opakuje. Akce vyvolává reakci a Izrael potřebuje spojence
Oblast Blízkého východu je neklidným územím globálního světa. Platí to nejméně již 76 let od vzniku Státu Izrael. Kulisy se v čase proměňují, ale vždy se mezi islámskými radikály najde někdo, kdo přitopí pod kotel. Krvavé útoky vyprovokují reakci, s níž agresor již dopředu počítá, a spustí pak další odvetnou akci, je to seriál bez konce. Izrael je jedinou demokracií v regionu, je to velmi vyspělý stát na rozdíl od některých sousedů, zejména těch, kteří Stát Izrael doposud neuznali. Na obrázky zkázy, bolesti a krvavých obětí jsme si bohužel již zvykli. Pořád máme pocit, že to zlo je tam někde daleko, že se nás to vlastně netýká, že tomu ani nemůžeme rozumět. V každém příběhu jde pak o jeho interpretaci a o přehlídku vypjatých emocí. A platí, že když jde o život, tak jde vlastně o všechno.
Relativizace zla či dokonce jeho obhajoba je zvrácenou reakcí. Platí to zejména po napadení příhraničních izraelských kibuců 7. října 2023, ale platí to i po nedávném útoku na děti na fotbalovém hřišti v Golanských výšinách. Židé z Izraele moc dobře vědí, co je to genocida, a není divu, že se jich velmi dotýká to, když propalestinští podporovatelé (nejen v dané oblasti, ale všude možně po světě) mluví o tom, že Izrael páchá na území Pásma Gazy genocidu. Izrael vede cílenou vojenskou operaci proti teroristické organizaci Hamás jako reakci na bezprecedentní útok z října minulého roku. O žádnou genocidu nejde, to je opět řízená propaganda Hamásu a jeho spojenců. Hamás používá izraelské rukojmí jako živé štíty, ale stejně se chová i vůči Palestincům v Gaze.
V noci na 31. 7. 2024 byl v Teheránu zabit faktický vůdce Hamásu Ismáíl Haníja a jen o pár hodin dříve nejspíše také jeden z vůdců Hizballáhu Fuád Šukr, který zahynul po útoku v Bejrútu. To jsou velmi zásadní akce (nejde o žádné epizody), které nezůstanou bez odpovědi. Má to značný symbolický význam. Izrael se brání a dává najevo, že dokáže dohnat k odpovědnosti hlavní viníky útoků na civilní obyvatele Izraele. Útoky na Haníju a Šukra odsoudily Írán (hlavní spojenec Hamásu a Hizballáhu), Katar, který poskytoval Haníjovi dlouhodobý luxusní azyl, ale také Rusko, Pákistán, Turecko (člen NATO) a i Čína, spojenec Íránu. Sunnitské monarchie zatím mlčí. K další eskalaci napětí v této třaskavé oblasti dochází v době, kdy USA vlastně nyní nikdo neřídí a země žije podzimními prezidentskými volbami. Evropa je v otázce podpory Izraele řekněme vlažná a taky nejednotná. Její hlas ztrácí svoji váhu.
Celý svět je do značné míry nepředvídatelným a také nebezpečným místem k žití. Jsme vzájemně propojeni mnohem více než v minulosti a také mnohem více, než si myslíme. Zlo nespí, jen si občas vezme oddechový čas. Ochránci Palestinců, „mírotvorci“, mají idealistické vize, které bohužel neakceptují realitu. Ono totiž nelze vyjednat trvalý mír s někým, kdo vás plánovaně přišel zabít. V takovém případě se musíte bránit a ukázat svoji sílu. O to více zaráží nová vlna antisemitismu v Evropě, což má za následek, že se Židé v Evropě opět bojí. Politici a veřejně činní lidé v našem civilizačním prostoru rádi mluví o našich společných judaisticko-křesťanských kořenech, ale v praxi tyto proklamace často nijak nenaplňují. Chraňme si svoje vlastní kořeny, je to velmi potřeba. Měli bychom sledovat dění ve světě i v době dovolených a olympiády… Židé jsou velmi houževnatým národem, ale i ten nejhouževnatější národ potřebuje spojence.
