Páral: Neziskovky jásají, věřitelé pláčou. Kdo nakonec zaplatí odpuštěné dluhy?
Dluhy se platit mají, ale zase až tolik nemusí. Do konce července stačilo vstoupit do osobní insolvence a do pěti let zaplatit třetinu a člověk byl z toho venku. Dlužníci, kteří spadli do maléru nešťastnou životní událostí či špatným podnikatelským odhadem, zavedení této praxe přivítali a mnoho se jich do toho pustilo a s často velikým úsilím se z dluhové pasti vyškrábali.
Od začátku srpna platí nová právní úprava, podle níž stačí splácet určitou částku po dobu tří let a hranice splacení třiceti procent dluhu se ruší. Různé neziskovky starající se o předlužené nešťastníky jásají. Ze zničujících exekucí se může dostat více lidí, kteří dosud pracovali na černo a žili mimo standardní ekonomiku, aniž by spláceli třeba jen absolutní minima. Státu se to prý vyplatí. Dotyční náhle zmoudří a nastoupí řádný život v pracovním poměru, z nějž budou odvádět daně a pojistné, čemuž se dosud vyhýbali.
Věřitelé oproti tomu pochopitelně pláčou, protože ze svých peněz dostanou ještě méně, než dostávali dosud. Podle odhadů minimálně o čtyřicet procent. Než mávnete rukou nad různými lichváři půjčujícími lidem v nouzi za neuvěřitelných podmínek či nad nenasytnými bankéři, kteří si mastí kapsy, uvažte, že nemalou část exekucemi vymáhaných plateb tvoří výživné či nezaplacené poplatky za bydlení v rámci společenství vlastníků jednotek, kteří musí těm elektrickým podnikům dlužnou částku doplatit tak jako tak. A nejde často o úplně zanedbatelné částky, které dopadnou na hospodaření lidí, kteří třeba sotva vyjdou se svou penzí, nebo na matky živitelky.
A s tím polepšením dlužníků a prospěchem státu to také nebývá až tak velká sláva. Život na dluh je docela návykový. Také je skutečností, že velká část dlužníků v exekucích se o soudní oddlužení nehlásila ani náhodou a to, že by je nyní přilákaly výhodnější podmínky, se teprve uvidí. Nicméně žádné zázraky to asi nebudou.
Česko zažilo doby různých exekučních mafií, které z pár stovek z nezaplacené pokuty za jízdu tramvají udělaly statisícové dluhy. A to i v případě dětí, které za nic nemohly a o ničem nevěděly a s první občankou jim přišel exekuční výměr.
Nejhorší excesy se však už snad před časem podařilo úpravami zákonů a zásahy úřadů odstranit. Je proto otázkou, nakolik moudré bylo další rozšíření oddlužení a oškubání věřitelů. Zákon byl přijímán v principu jako harmonizační, tedy měl sladit podmínky v Česku a v EU a týkat se měl především drobných podnikatelů, kteří se často dostávají do potíží kvůli neplacení svých odběratelů.
Rozšíření úlevy na všechny spotřebitele pak vyvolá pochopitelnou reakci věřitelů, kteří si vyšší riziko nesplacených částek promítnou do úroků a poplatků, případně ztíží přístup k úvěru. Jiní, například pronajímatelé bytů, přitlačí u kaucí skládaných dopředu atd. Takže velkorysost státu v odpouštění dluhů prostě někdo nakonec musí zaplatit.
