Petr Sokol: Evropa se posunuje vpravo. Paradoxně bodují strany s levicovým programem a láskou k Putinovi

Ve Francii si Národní sdružení (RN) Marine Le Penové připsalo v prvním kole parlamentních voleb dokonce třetinu hlasů a v druhém kole ještě posílilo, takže se jeho podpora přiblížila celým 40 procentům. Na vítězství v počtu parlamentních křesel to sice nestačilo, ale přesto tenhle výsledek ukázal, jak silná protestní pravice nyní ve Francii je.

Všechny odstíny pravice

Doslova reklamou na posun politických nálad na starém kontinentě doprava byly červnové volby do Evropského parlamentu. V nich snad ve všech zemích Unie posílil některý z odstínů pravice. V některých státech slavila tradiční pravice třeba v podobě německé strany CDU, jinde se na první místo při výběru evropských poslanců dostaly formace, které patří k protestní pravici. Ta skončila na prvním místě jak v již zmiňované Francii, tak ale třeba i v Rakousku, kde tamní Svobodná strana Rakouska (FPÖ) už dlouhé měsíce vévodí průzkumům volební podpory, které teď přetavila do historicky prvního vítězství v celostátních volbách do Evropského parlamentu. Vše navíc nasvědčuje tomu, že rakouští svobodní v září dosáhnou na první místo i v národních parlamentních volbách.

Evropské volby navíc přinesly ještě jeden moment, který podtrhl nástup protestní pravice napříč kontinentem. Ten se totiž projevil i tím, že pravicově protestní strany získaly nově zastoupení v Evropském parlamentu i v zemích, které byly proti tomuto proudu zatím imunní. V Irsku tak například uspěla venkovská a hodnotově konzervativní formace Nezávislé Irsko (II), v Portugalsku se zase do Evropského parlamentu také poprvé dostala protipřistěhovalecká strana Dost! (Chega!).

Všechny dosud uvedené příklady sílících pravicově protestních stran sice pocházely ze „západní“ poloviny kontinentu, ale různým odstínům pravice se v poslední době daří i ve východoevropských státech. I v nich ovšem platí, že pravice v nejširším slova smyslu se dále rozpadá do několika základních proudů. Jejich hranice sice nejsou vždy úplně ostré, ale přesto se tyto proudy dají od sebe v principu odlišit.

Tradiční proud

Napravo od středu proto dnes můžeme vymezit čtyři základní podoby evropské pravice. Nejlépe se pozná první z nich, kterou tvoří pravostředové tradiční strany. Patří k nim třeba německá aliance stran CDU a CSU nebo španělští lidovci. Tyto strany v zásadě souhlasí s dnešní podobou evropské integrace, i když i ony začínají kritizovat třeba současnou podobu Green Dealu. Tradiční pravostředové strany dnes nemají premiéra v žádné ze čtyř největších zemí EU, takže jejich nejviditelnějším reprezentantem zůstává lídr německých křesťanských demokratů Friedrich Merz, který svou opoziční CDU posunul po odchodu Angely Merkelové o výrazný kus vpravo.

Konzervativní Meloniová

Napravo od Merze se nachází druhý proud evropské pravice, jehož aktuální hlavou se stala současná italská premiérka Giorgia Meloniová. Šéfka strany Bratři Itálie kolem sebe sdružuje subjekty, které jsou o něco konzervativnější než aktuální pravice hlavního proudu, což se projevuje i ve větší kritice vůči dnešní EU. Zároveň si ovšem tenhle konzervativní proud v žádném případě nechce zahrávat s extrémními protestními názory. Projevuje se to například v postoji vůči otázkám zahraniční politiky. Strany v konzervativním proudu Giorgie Meloniové jsou totiž jednoznačně proukrajinské a nijak nekoketují s Ruskem. Nezpochybňují NATO, protože jsou naopak jednoznačně pro spolupráci s USA. Ekonomicky se navíc profilují jasně pravicově a protržně.

Zajímavou součást tohoto proudu tvoří skandinávské pravicově protestní strany, mezi něž se řadí například Opravdoví Finové (PS) nebo Švédští demokraté (SD).