Pavel Páral: Hádky Stanjury s Kalouskem jsou přepálené. Lépe hospodařící stát však potřebujeme nutně
Blíží se okamžik rozpočtové pravdy. Na konci srpna bude jasné, jak dopadlo vyjednávání o státním rozpočtu pro volební rok 2025 a nakolik bude naplněna představa ministra financí Zbyňka Stanjury udržet deficit na úrovni 235 miliard korun, což je o pouhých sedmnáct miliard korun méně než loni. Že tento v zásadě kosmetický pokles se stal předmětem ostré kritiky Miroslava Kalouska, který ostřeluje zejména na sociálních sítích vládní fiskální politiku dlouhodobě, nepřekvapí. Stejně jako jeho připomínání slibů o poklesu strukturálního deficitu o jedeno procento ročně, jehož se před časem dosti neprozíravě dopustil premiér Fiala, což dnes jak Fiala, tak Stanjura popírají.
Trochu překvapivá je ovšem ostrost a nevybíravost útoků, kterou část politické scény i komentátorů spojuje s možností, že by kolem politicky neúnavného exministra financí mohla vzniknout nová pravostředová politická strana rozpočtové odpovědnosti, pro niž nepřesvědčivé výsledky hospodaření tohoto kabinetu vytvářejí vhodné klima. Velmi slušnou šanci na úspěch takové strany dává současná konstelace, kdy po posledních volbách došlo ke slepení pěti programově značně nekompatibilních partají do jedné vlády, o níž říkat, že je pravostředová, nelze ani s velkou dávkou představivosti. Proti ní stojí vlastně jen oligarchická partaj Andreje Babiše, která je podle větrné korouhvičky jednou takovou štědřejší sociální demokracií a o dva tři roky později naopak národně socialistickou protiimigrační a protizelenou stranou tvářící se pravicově. Čím bude příště? Volič hledající stranu nejen rozpočtové, ale především občanské odpovědnosti za vlastní osud a umenšování ingerence státu do ekonomiky i soukromých životů občanů, má momentálně smůlu.
Začít o tomto debatu i velmi ostrými slovy je jistě na místě. Rozpočet je však v tomto směru jen zástupným a dílčím tématem. Navíc ta jeho bída je Miroslavem Kalouskem trochu přepalovaná a vůči Stanjurovi možná až trochu nekolegiální. Stanjura nemá ten luxus, který měl v době svého ministrování Kalousek, kdy premiér stál vždy pevně za ním a držel ministry nejen své vlastní partaje, ale i ty koaliční v lati, když bylo třeba dělat bolestné a nepopulární kroky. A nakonec Kalouskovy škrty také přinesly ovoce v podobě srovnání rozpočtu až po dvou letech s oživením ekonomiky a Sobotkova vláda si to patřičně užila.
Fiala takový premiér není a nikdy nebude. Kdyby byl, tak by teď bez vládního mandátu ministr práce Jurečka těžko vyjednával o navýšení platů státním zaměstnancům ještě z letošního rozpočtu o pět až sedm miliard hned od září, což by ten příští zatížilo trojnásobkem této částky. Samozřejmě aniž by bylo jasné, z jakých zdrojů bude financována už letos, natož napřesrok. Ani ministr školství Bek by nedával ultimáta, že pokud na příští rok nedostane o třicet miliard více, nebude hlasovat pro rozpočet ve sněmovně. A windfall tax by byla zrušena, jak Stanjura v jisté naivitě sliboval na počátku roku, protože výdaje, které proti ní stály, už skončily.
Nyní koaliční politici slibují zase všechno všem a hned. To vše v situaci, kdy letos na příjmech bude odhadem chybět třeba 25 miliard korun z emisních povolenek, které jsou levnější, než se čekalo. A růst ekonomiky o méně než procento také nezůstane bez dopadu do příjmů, když se počítalo s dvěma a půl procenty. A premiér Fiala přitom na síti X vykládá, jak ho baví plavat v moři.
Schovat finální projednávání rozpočtu před veřejností je tak sice silně netransparentní postup, lze ho ale v tomto švajneraj pochopit, protože k němu velí pud sebezáchovy. Nakonec letošní udržení deficitu veřejných financí hluboko pod tříprocentním maastrichtským limitem není až tak tragický výsledek, zvláště když i podle poslední prognózy ČNB by se zadlužení státu v poměru k HDP mělo držet na zhruba současné úrovni i v dalších letech. Posun od kovidových rozpočtů Aleny Schillerové je nepochybně pozitivní.
Mělo by to být samozřejmě lepší. Schodek přes dvě stě miliard je neúnosný a měli bychom mnohem rychleji směřovat k vyrovnanému hospodaření. O to rychleji, čím silnější je předlužování řady evropských zemí, které přináší mnohá, zatím přehlížená rizika do naší bezprostřední blízkosti. Autor si to přeje stejně silně jako Kalousek, je i někdy podobně rozhořčený. To ale musíme příště lépe volit. Tedy jestli bude koho.
