Hazard jako obraz společnosti: Miliardová sázkařská vášeň Čechů dává na frak věrozvěstům krizí
Devět miliard korun. Přibližně tolik peněz prosázeli Češi za uplynulé tři měsíce v sázkách na mistrovství světa v hokeji, mistrovství Evropy ve fotbale a na nedávno skončené letní olympijské hry. Jak vidno, sportovnímu „hazardu“ Češi stále více přicházejí na chuť. Ve všech případech totiž náběr sázek oproti předchozím událostem narostl o desítky procent. Zároveň na frak dostává snaha vetřít lidem pod kůži pocit, že v České republice je krize, že lidé se mají špatně a nemají peníze.
Kurzové sázky na sportovní události nejsou v České republice záležitostí jen několika desítek tisíc lidí, své síly s bookmakery pravidelně měří řádově mnoho set tisíc lidí. A pokud bychom k tomu měli připočíst ty, kteří to mají kvůli svým finančním těžkostem zákonem zakázáno (je jich přes 200 tisíc), dostaneme se již k úctyhodně početné skupině lidí.
Touha lidí zbohatnout bez jakékoliv práce tu byla vždy. A soudě podle celkové sumy, která se souhrnně v Česku protočí v hazardu všeho druhu každým rokem, tato touha ještě svého stropu nedosáhla a každý rok se zvyšuje. Tato skutečnost potvrzuje i fakt, že většině lidí v Česku není tak špatně (jak se snaží opozice všem namluvit). Protože kdyby tito lidé neměli na základní potraviny či zaplacení všedních výdajů, tak by si se sázením nezadali. Ani by nemohli. Připomeňme, že s výjimkou Sportky a stíracích losů si dnes bez registrace a svého osobního prověření, že není ve finančním úpadku, nevsadí vůbec nikdo. A to platí i pro hrací automaty a další hry.
Miliardové sumy, které se protočily ve všech sportovních událostech, jsou dokladem nejen toho, že Češi mají o sport zájem, ale snaží se na tomto zájmu něco trhnout. Řadě z nich se to povede, protože většina z celkově vsazené sumy se jim ve formě výher vrátí zpět. Ale všichni úspěšní nejsou, a proto mají sázkové kanceláře ze všech událostí zisky v řádu jednotek procent z celkově prosázených sum. Pro dokreslení, celkově jde o desítky, ale spíš stovky milionů korun z každé události. To je přece slušný byznys.
Na rozdíl od Sportky a dalších číselných loterií, kde na výhry jde polovina z celkové vsazené sumy, funguje segment kurzových sázek v jiném režimu. Pokud mají tipéři štěstí, mohou hazardní firmy prodělat kalhoty. A naopak, pokud vítězí outsideři a nepředpokládané týmy, vklady končí na kontech bookmakerů.
A právě touto optikou je potřeba hledět na celkovou prosázenou sumu. Ze všech sportovních událostí (nejen) poslední doby jsou známy případy, že tipéři vsadili klidně i stovky tisíc korun na zápasy, které vypadaly jako tutovka, a nakonec o svou sázku přišli, protože zkrátka favorit selhal a neuspěl. V případě olympiády určitě nemálo českých tipérů zaklelo nad nezdarem Jiřího Prskavce, Jakuba Vadlejcha, Adama Ondry či Lukáše Krpálka. Jinými slovy, dopředu nic není jisté a sázející může o svoji sázku přijít.
Proto vypadá celkově prosázená devítimiliardová suma na všechny sportovní události impozantně. Svědčí o tom, že Češi ji nepotřebovali na jinou, důležitější spotřebu. Pokud bychom ji totiž přepočítali například na cenu nafty u benzinových stanic, Češi prosázeli sumu, za kterou by při současných cenách koupili 247 milionů litrů nafty. Za tutéž sumu by koupili 180 milionů čtvrtkilových kostek másla nebo 191 milionů bochníků chleba. A takto bychom mohli počítat u mnoha dalších položek.
Podtrženo sečteno, ať se to věrozvěstům krizí líbí či nikoliv, prosázenou sumou Češi ukázali, že zase tak hluboko do kapsy nemají. To, že neutrácejí v jiných odvětvích a spotřeba domácností tolik k růstu HDP nepřispívá, je věcí druhou a je to téma pro jiný článek. Olympiáda a předchozí šampionáty však ukázaly, že Češi na útratách do neřestí určitě nešetří. A když mají i na sázky, mají i na výdaje na svůj obyčejný život.
