Karel Steigerwald: Roky 1968 a 1969 jako siamská dvojčata. A po nich dvacet let reálného socialismu

Do lidí dal Husák střílet, aby dokázal Rusům, že mu mohou svěřit do správy celé Československo. A pražské jaro o rok dříve bylo hledáním svobody v lůně marx-leninismu? Byl Dubček v roce 1968 reformátor rudé diktatury, nebo v roce 1969 zrádce lidské tváře socialismu, kterou sám představoval? Nebo oboje? To jsou otázky, v nichž nemá česká společnost dodnes jasno. Je to týž problém jako spor, zda bratři Mašínové byli hrdinové v boji za svobodu, nebo vrahové v žoldu imperialistů? Nekonečné spory o další události, z nichž se naše dějiny skládají, jsou zdrojem pochyb, případně hanby a nepohody, v níž Češi odjakživa žijí. Muži a ženy roku 1968 chtěli nasadit na obličej dvacetileté komunistické hrůzovlády masku demokracie.

Nesmířeni s dějinami

Češi nejsou se svými dějinami smířeni, tím méně shodnuti. Výsledkem roků 1968 a 1969 bylo další dvacetileté budování reálného socialismu. Biľak ho definoval stroze: reálný socialismus je to, co je teď. Skrytá ruská okupace se proměnila ve viditelnou. V květnu roku 1434 strhla se u Lipan pověstná bitva, která ukončila léta vraždění a devastaci Českého království husitskými fanatiky. Ve škole nám vyprávěli, že to byla tragédie založená na zradě. Pokrokové husity soudruha Prokopa Holého, kteří v tom vyprávění představovali cosi jako předchůdce komunistů, zradila pestrá koalice různých umírněných husitských směrů s katolíky, která chtěla krvavé husitské války ukončit. Porážka husitů se dodnes považuje za národní tragédii. Od Lipan se odvíjelo vše zlé. Co se stalo opravdu, jaké proudy a odchylky od víry pohořely či uspěly, bylo ale mnohem složitější. Dokládá to nápis na pomníku lipanského neštěstí z konce 19. století, kde jsem si před dvaceti lety přečetl, že v bitvě u Lipan zanikla husitská demokracie. Tvrzení hodné Putina.