Jefim Fištejn: „Kult osobnosti“ Benjamina Netanjahua aneb Nevolte špatné lídry!
Při poslechu našich zaručených znalců izraelských poměrů se jeden nevyhne dojmu, že většina tamních problémů by byla jakž takž řešitelná, nebýt premiérem země Benjamin Netanjahu. Ten, jak balvan vprostřed cesty, překáží zdravému vývoji izraelské společnosti, a přesně tak to vidí i její většina. Dávno se stal nejnenáviděnější postavou izraelské politiky a nikdo rozumně pokrokový si o něj neopře kolo. Na nezanedbatelných úspěších země v letech svého vládnutí nemá žádnou zásluhu, leč nese hlavní vinu za její nekonečné strázně a průšvihy. Proto lze klidně mávnout rukou nad nepříjemnou statistikou svědčící o tom, že i dnes obsazuje vrchní příčku v anketách na preferovaného lídra Izraele, maximálně se o ni střídavě dělí s Bennym Ganzem.
V té souvislosti není bez zajímavosti, jaké odpovědi dávají Izraelci na přímý dotaz, co tak děsivého provedl Bibi, že ho začali z duše nenávidět. V souboru zásadních výtek vůči němu převažují dojmy typu „myslí jenom na sebe“, „jde mu jen o vlastní moc“, „podřizuje všechno sobeckým zájmům“, a tak podobně. Jeho odporné skutky se dají seskupit do 4 bodů: vytvořil vědomě kult své osobnosti; ke svému vedení ve straně Likud neumožnuje žádnou alternativu; svou neukojitelnou touhou po moci znechutil starou stranickou elitu a vyvolal nenávist širokých vrstev obyvatelstva; svým pohrdáním cizími názory a svými manipulacemi odpudil dokonce umírněnou pravici.
I toto je pořád dojmologie a vztahuje se k Bibiho osobnosti. Přímý dotaz souvisel s konkrétními špatnými rozhodnutími premiéra, které prokazatelně poškodily zemi. To chce fakta, nikoli výkřiky z okna. V románě Ostrov tučňáků Anatole France je jedna ostrovtipná úvaha: při křivém obvinění je lépe se vyhnout faktům. Lež může snadno vyplavat na povrch, pak je třeba ji pracně vysvětlovat. Kde nejsou žádná fakta, není třeba nic vyvracet. Stačí konstatovat vinu a trvat na ní. Většina rozhodnutí vlády Bibiho jsou v logice jeho pravicové politiky a označit je za špatná není víc než demonstrovat stranickou předpojatost. Dobrým příkladem je jeho pokus o soudní reformu. Úplně stejní lidé, kteří tvrdí, že Nejvyšší soud ve Spojených státech by měl být z gruntu reformován, neboť v nynějším složení ohrožuje demokracii, hájí výsadní postavení jeho izraelské analogie, poněvadž právě její nedotknutelnost demokracii zaručuje.
Že si vytvořil kult osobnosti? Rád bych věděl, jak se to dělá, možná bych to také zkusil. Izraelský případ je ojedinělý, extatické čekání na Mesiáše v minulosti nejednou vedlo ke zbožštění veřejných postav. Jenže zrovna jeho příklad je maximálně nepatřičný. Na rozdíl třeba od Begina nebo Šarona, o něm nikdo nezpívá, že je „král Izraele“. Kdyby kolem sebe vytvořil kult osobnosti, asi by nebyl tahán po policejních výsleších. Nebyl by tázán, kolik doutníků vykouřil a kolik kopečků zmrzliny snědl. Kolem jeho baráku by aktivisté nevytvářeli živé řetězy, neslibovali mu, že znásilní jeho ženu a znetvoří jeho syna a jeho že vsadí za katr až zčerná.
Ti, co tvrdí, že vytvořil opravdový kult osobnosti, mají ve zvyku do funkcí jmenovat sami sebe – on však pravidelně podstupuje všechny stupně volebního procesu – stranické primárky a parlamentní volby. Ve vlastní straně má silnou oponenturu, která často zastává a prosazuje přímo opačný názor, než je předsedův. Peripetie sporu pak pobaveně sleduje celá země. Kupříkladu i nyní, v předvečer dalších primárek, běží soudní řízení v otázce volby regionálních zástupců: Netanjahu prosazoval jejich přímou volbu, vedení strany trvalo na svém právu zástupce regiónů jmenovat. Opravdu tak fungují autoritářské systémy založené na kultu osobnosti?
Nepřipouští k sobě žádnou alternativu? Co asi tak má udělat, aby vychoval za sebe náhradu? Jmenovat nástupce? Anebo nápadně zhloupnout, aby nevynikal příliš na pozadí jiných průměrných? Ztratit charizma, kterým oplývá? Poradí někdo chytrý, jak se to dělá?
Benjamin Netanjahu provádí svůj národ jedním z nejtěžších období dějin a dělá to z důvodu volebního vítězství. Až svůj post opustí, bude možná proklet a zatracen, aby byl za dalších pár let rehabilitován a opěvován jako pravý hrdina své doby.
