Jefim Fištejn: Americké prezidentské volby jsou za dveřmi a tentokrát to určitě vyjde!
Vladimír Putin dělá první poslední, aby v amerických prezidentských volbách pomohl svému fámulu Donaldu Trumpovi. Žádná lež mu není příliš velká. Jako by nic třeba prohlásil, že fandí kandidátovi demokratů, ježto za jejich vládnutí bude nejspíš pokračovat úpadek Spojených států stejným tempem jako dosud, což je z hlediska Ruska právě to, co doktor předepsal. Prý ještě jedno funkční období v režii demokratů a Amerika navždy opustí historickou forbínu, všemi vysmívaná, nenáviděná a neakceschopná. Nejmíň ze všeho potřebuje Rusko, aby nevyzpytatelný Donald Trump překazil tento slibný vývoj lidského pokroku.
Naštěstí přispěchali experti a vysvětlili, že to je typický Putinův úskok. Ve skutečnosti se má věc přesně naopak – ještě pár let rozvitého bidenismu-harrisismu a Amerika bude povinně záviděníhodná. Zbývá dovysvětlit, v čem spočívá zákeřný trik, když já a ty a on – všichni víme, že Putinův vzkaz je třeba číst pozpátku, odzadu.
Nedávno ve své zlotřilosti překonal sám sebe: na vrcholu volební kampaně provedl historickou výměnu vězňů, čímž dal Bidenovi a Harrisové možnost připsat si zásluhu na svůj vrub. Ti vděčně zužitkovali nečekaný trumf. Kamala Harrisová, když se při příletu objímala s osvobozenými Američany, neopomenula zdůraznit, že k neobvyklému kroku Rusy dohnal jedině respekt vůči demokratické administrativě a strach před její rozhodností. Putin proti takovému výkladu nic nenamítal, nejspíš z jezuitských pohnutek. Těším se na vysvětlení vynalézavých chytráků, jak asi tímto krokem pomáhá Putin hnusnému Trumpovi, a ani trochu nepochybuji, že se správný výklad najde. Bude možná trochu krkolomný, levou rukou přes pravé ucho, ale jednou přijít musí. Jinak by si někdo mohl pomyslet, že Putin je jednoduše náramný hlupák, vůbec neví, co dělá a komu přihrává míč v osudovém zápase. Nápad je to nosný, leč nikomu z expertů se nechce zajímavou myšlenku vyřknout.
Někdy v polovině 70. let minulého století jsem dostal k přečtení dílko tehdy známého francouzského filozofa Jeana-Françoise Revela s názvem Totalitní pokušení. Autor ví, o čem píše, sám svého času vystřízlivěl z komunistické šalby. Stejně tak jako desítky dalších myslitelů té doby zevrubně popisuje mechanismus nerovného souboje vždy nedokonalé současnosti s vytouženou zářnou budoucností, věčně vábící nadějnými možnostmi. Ve velké zkratce psychologický účin svůdné totality lze redukovat na známé rčení „slibem nezarmoutíš“. Jak se říká, nikdo vám nemůže dát to, co já můžu klidně slíbit. Čtení je to užitečné a nenáhodné, i když je sepsáno francouzsky. Když jsem vracel knihu příteli, poznamenal jsem, že esej je to poučná, leč nepůvodní a pro nás, sečtělé a světaznalé, v ní schází jakákoli objevnost. Jednak cosi podobného o snadném skluzu k totalitě jsme již někde četli – třeba u Hannah Arendtové, u Raymonda Arona, u Aldouse Huxleyho. Jednak co je totalita, neznáme z doslechu, zažili jsme totáč na vlastní kůži. Musíme tudíž mít proti jeho recidivám napracovanou imunitu. Nejsme za koláč k mání, známe cenu prázdných slibů. Jinými slovy, esej beznadějně zastarala a není pro nás. Přítel se na mne podíval s nečekanou lítostí: „Zastarala, říkáš? Jen aby…“
A léta běžela. Uběhlo mnoho let. Kouzlo přítomnosti opět přestalo být samozřejmostí a vyžaduje důkazy. Svět je znovu v těžkém rozvratu a nikdo neví, kdo za to může a co dělat. Světlá budoucnost je stále v nedohlednu, a přece nenese žádnou odpovědnost za nedokonalou přítomnost. A vůbec, kdo dokázal, že úchvatná cesta k lepším zítřkům musí nutně končit totalitou? Cožpak třeba takové prezidentské volby ve Spojených státech nedokazují, že opak je pravdou? Stačí pevně věřit, že tentokrát to bude jiné a dopadne nad očekávaní skvěle! Oči lidí dobré vůle opět plápolají neuhasitelným ohněm naděje. Četli zajisté varovné knihy, umějí nazpaměť vyjmenovat všechna Orwellova paradoxní hesla, dobře si pamatují, jak se klestí von Hayekova Cesta k otroctví! Ale o nich to přece není! Oni přece nenaletí na staré otřepané triky! Tentokrát je to o něčem jiném. Teď je to zcela ojedinělá volba mezi slabou lidskou bytostí a ideálním státem, všemocným a dobrotivým! A jejich nenapravitelná srdce opět bijí na straně dobrého státu, který je přece cílem veškerého sociálního pokroku.
Privátní člověk je z definice nedokonalý. Může být zrzavý, zpocený, ubohý, prolhaný, odporný. Může se dokonce stát, že mu smrdí nohy. Privátní člověk naivně věří, že existují politické zákonitosti a hra podle pravidel. Nechápe, že nic takového není a nemůže být tam, kde proti němu stojí idea progresivního státu, který ví, co potřebuje slabý člověk lépe než on sám. Ví, že zbrklý smrtelník potřebuje obojek a krátkou lajnu. Ví, že nenapravitelný buřič musí být potrestán přísně, leč spravedlivě. V dnešní době řečičky o férovém soutěžení v politice beznadějně zastaraly. Politika v původním významu tohoto pojmu dávno skončila. Kdysi se tím označovalo soutěžení programů – plánů na dohlednou dobu a vizí budoucnosti. Programy jsou jak anekdoty – dobrý vtip je třeba umět podat! Dnes místo volby z různých programů je občanovi nabízen zcela jiný výběr – mezi Dobrem a Zlem, mezi naší Pravdou a Lží těch druhých. I hlupák pochopí, že odpůrci Dobra a Pravdy nemůžou mít stejná práva jako jejich zastánci a zaslouží si umravňovacího zacházení!
A tak se stává, že včerejší opozičníci k vlastnímu překvapení začínají chápat logiku svých tehdejších věznitelů. Začínají rozumět tomu, že správná cenzura je tu od toho, aby omezovala šíření společensky škodlivých myšlenek, chránila před nimi dorosteneckou mládež, bránila duševní zdraví občanstva před rozvratem. Cožpak proti tomu se dá něco namítnout? Ostatně samotné vězení neslouží k potrestání všech, nýbrž jen těch, kdo jak balvan leží v cestě pokroku. I oficiální statistika přiznává, že právě mezi stoupenci Demokratické strany je mnohem více zastánců rozumného omezení svobody slova než u jejich oponentů, přičemž si nárokují právo určovat, co je a co není rozumná cenzura. Kupříkladu nedávno vizionář Elon Musk zveřejnil svůj rozhovor s Donaldem Trumpem a vyvolal tím značné pobouření mezi demokraty. Někteří žádali jeho okamžité zatčení a odsouzení, aby podobným vylomeninám byla jednou provždy učiněna přítrž. Byly to hlasy z brzké a neodvratné budoucnosti. Právní systém v zemi již dávno uzrál pro přestavbu a zrychlení: jak zdůraznil jeden čelní demokrat, soudce se stranickou legitimací v kapse vynáší mnohem odbornější verdikty než jeho kolega nestraník.
Někdo namítne: „Leč na konci dne obyčejný Američan při své volbě stejně zvažuje spíše konkrétní skutky kandidátů, nikoli jejich ideové postoje. Spíše než slova ho ovlivňují dojmy z osobních setkání během kontaktní kampaně, není-liž pravda?“ Ve světě současných sdělovacích prostředků zavání takové tvrzení do nebe volající naivitou, pokud není obyčejnou hloupostí. Úkolem kandidujícího politika dnes není maximální otevřenost, nýbrž maximální uzavřenost. Volební kampaň má být opakem církevní zpovědi. Volič se nemá orientovat na osobní dojem z kandidáta, nýbrž na bajky a pohádky vymýšlené ad hoc na redakčním stole stranických médií. Kandidátovi je doporučováno nejraději vůbec nevystrkovat nos na veřejnost, vysvětlit svou trvalou nepřítomnost pracovní vytížeností či zdravotními problémy a nechat konat novináře. Ti lépe umějí zkrášlovat skutečnost, vymýšlet si hrdinské činy a záslužné úmysly svých klientů a vůbec promývat voličské mozky. Samotnému kandidátovi stačí, když bude občas propukat v nakažlivý hurónský smích, z důvodu nebo bez důvodu, smích záchvatový a hlasitý přecházející v nezvládnutelnou škytavku. Ten lépe demonstruje optimistickou letoru kandidáta. Pokud se místo odpovědi na konkrétní otázky umíte zalykat radostným řehtáním v našem postracionálním a zdaleka ne legračním světě, blahopřeji: jste za pět minut prezident! Zvlášť když ve váš prospěch pracuje 95 procent všech deníků, časopisů, rozhlasových a televizních stanic, jak je tomu dnes ve Spojených státech amerických. Rukou společnou a nerozdílnou snadno dokážou, že před obtěžující slávou se jejich kandidát skrývá z vrozené skromnosti, jinak že má nezpochybnitelnou zásluhu na všech výdobytcích lidstva, včetně objevení Ameriky a vynálezu bicyklu. A najaté agentury již sestavují ve správných poměrech sociologické vzorky a formulují dotazníky šité na míru.
Davové manipulativní technologie v současné společnosti jsou vytříbené do nejmenších jednotlivostí, což nikoho nepřekvapuje a je mnohokrát reflektováno v umění. Američtí diváci si oblíbili kultovní film Víkend u Bernieho (Weekend at Bernie’s), jehož námětem je právě obdobná situace: jak z nebožtíka pomocí nepříliš komplikovaných manipulací udělat lidového tribuna a miláčka davů. Avšak divák poté, co se komické situaci náramně zasmál, vychází z kina na slunnou ulici a nadšeně nastavuje vlastní mysl úplně stejnému manipulativnímu zpracování. Je důležité, aby nesmyslný nakažlivý chechot byl doprovázen totálním vyzmizíkováním paměti o minulosti. Kamala Harrisová to formulovala precizně: „Je třeba nabízet budoucnost nezatíženou vzpomínkami na minulost!“ Stačí pevně věřit, že to by v tom byl čert, aby se věc tentokrát nepodařila!
Jeden z prvních románů Milana Kundery má prorocký název Kniha smíchu a zapomnění. Je to přesně o tom. Je to o totalitě, která je skoro vždy založena na podvrhu a podvodu, na jásavém a nadějném výkladu sebetragičtější skutečnosti: v pozadí pracovní tábory a popravčí čety a na forbíně nekonečné srandohry o životě, který je stále radostnější a veselejší. Je třeba žít s úsměvem idiota…
