Polední peklo v peněžence aneb Z oběda v restauraci se pomalu, ale jistě stává nevšední zážitek
Na chození na oběd do restaurace během pracovního týdne si nechává zajít chuť stále více lidí. Mohou za to zvyšující se ceny jídel, které se za poslední léta doslova vymkly z kloubů. Z kdysi obvyklého poledního posezení u svíčkové, guláše, smaženého květáku či šunkofleků se tak stává nevšední, až luxusní požitek, který si pravidelně nemůže (či nehodlá) dovolit každý.
Za vším jsou samozřejmě peníze, ale i tradiční lidská vlastnost, která porovnává okřídlené měřítko cena/výkon. V tomto případě spíš cena/pokrm. A zde jsou čísla neúprosná, jasná a nelze je jakkoliv ohnout. Podle aktuálních dat společnosti Pluxee činila průměrná cena oběda v České republice v srpnu 193,51 koruny. V šestici krajů tato průměrná cena dokonce již překročila magickou hranici 200 korun. Nejdražší obědy přitom nejsou v Praze, ale v Jihočeském kraji, kde cena činila 213 korun. Naopak na Vysočině jsou obědy o plných 40 korun levnější. Srovnání současných cen s ne příliš nedávnou minulostí je však fatální. Ještě před čtyřmi roky byla průměrná cena oběda nižší o 50 až 70 korun v závislosti na jednotlivých krajích.
Z těchto cifer je patrné, že za poslední čtyři roky ceny vylétly vzhůru doslova brutálně a neméně razantní byla i reakce strávníků. Jejich počty se v lokálech a restauracích během poledne ztenčují. Místo toho si lidé nosí jídlo z domova v krabičkách a ohřívají si v ho mikrovlnkách nebo si během polední pauzy jdou koupit pečivo či salát do supermarketu a „pořádně“ se najedí až doma odpoledne či večer. Četnost návštěvy restaurace pak omezí na jednu až dvě návštěvy týdně, a to ještě jen díky tomu, že od svého zaměstnavatele dostávají dotované stravenky. Bez nich by nejspíš do restaurací přestali chodit úplně.
Provozovatelé restaurací samozřejmě kontrují, že ke zdražení jídel a nápojů byli donuceni růstem cen surovin, energií, nájmů a v poslední době i kvůli vyšší platovým požadavkům zaměstnanců. To je jistě pravda. Otázkou však je, zda postupující zvyšování cen, jehož jsme poslední čtyři roky svědky, bylo vždy úměrné růstu nákladů. Všeobecně se má za to, že nebylo. V letech 2020 a 2021, kdy v Česku řádil covid, byla gastronomie jedním z nejvíce postižených segmentů. Lidé nemohli chodit do lokálů a seděli doma. Ale řada podniků fungovala dál. Prodávala jídla z výdejních okének, a navíc dostávala státní dotace na zaměstnance a na pokrytí nákladů. Jistě, tyto tržby či kompenzace neumožnily tvořit zisk, ale krachování restaurací ve velkém to nezpůsobilo.
Když pak došlo k otevření podniků a nadržení lidé s plnými šrajtoflemi se nahrnuli zpět do hospod, děly se zajímavé věci. Přestože v letech 2020 a 2021 energie a suroviny zdražovaly velmi mírně, hospodští šli s cenami nahoru podstatně citelněji. Vysvětlovali to tím, že chtějí dohnat ztráty způsobené covidovou uzávěrou. Lidé rozradostnění z toho, že zase mohou sedět u piva, nad tím prozatím přivřeli oči. A platili. Měli z čeho, protože během covidu toho dost našetřili. Na sněhovou kouli bylo zaděláno a ta se začala valit. V okamžiku, kdy v posledních dvou letech už došlo ke skutečnému a prokazatelnému zdražení a růstu cen nákladů, se to začalo na tuto kouli nabalovat a ta se rozrostla do dnešních obrovských rozměrů.
Prudké zdražení pokrmů a následný odliv lidí z restaurací je důkazem i další skutečnosti. Lidé nejen že začali více počítat, ale zřejmě prokoukli i finální cenotvorbu. Stále častěji sice můžeme slyšet komentáře typu, že jsme ochotni za dobré jídlo náležitě zaplatit, ale že současná cenová politika mnoha zařízení je v kontextu bohatství české společnosti už přemrštěná. U cen hotovek je toto vnímání mnohem ostřejší, protože s nimi mají lidé pochopitelně pravidelnější zkušenost než s chozením do restaurace ve večerních hodinách na steak.
Když v minulosti Češi žehrali na drahé a zdražující potraviny, přišli jejich výrobci se šalamounským řešením. Aby nemuseli zvyšovat cenu, tak snižovali gramáž výrobků nebo množství kusů uvnitř balení. Obdobnou taktiku můžeme vidět i v restauracích. Pivo se už někde nečepuje do půllitrů, ale do sklenic s ryskou 0,40 nebo 0,45 litru, víno místo dvoudecky na řadě míst dostanete ve skle ocejchovaném 0,15 litru a tak dále. Rozličně se čaruje s gramáží masa, přičemž se hraje o každých 10 gramů. Za jakoukoliv přílohu k jídlu (kečup, tatarka…) se platí navíc, přestože to v minulosti tak nebylo. Podtrženo sečteno, restaurace se snaží utržit za všechno možné, což ve výsledku cenu jídel šponuje výš a výš.
Je to zhruba rok a půl nazpět, co se provozovatelé restaurací vztekali a stěžovali si u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že stále více lidí na obědy chodí do školních jídelen. Ty jsou dotovány jejich zřizovateli, což jsou vesměs města nebo kraje, a jsou v nich k mání obědy i za polovinu ceny, než kterou nabízejí restaurace. Není se čemu divit, jídlo je každodenní nezbytnost. A pro uspokojení této základní potřeby se lidé spokojí i s jídlem z vývařovny než s načančaným talířem, k jehož obsahu si jeho tvůrce přisadil hodně tučnou marži. Pokud chtějí restauratéři přesvědčit strávníky, že tomu tak není a že z každého jídla mají „přiměřený“ zisk, tak není nic jednoduššího, než aby vyložili karty na stůl. Najde se někdo, kdo to udělá?
