Pavel Páral: Brát mají všichni stejně. A platit za činži a rohlík také?
Stotisícové odškodné má zaplatit Česká pošta svému olomouckému řidiči Petru Hradilovi, že mu několik let platila o tři tisíce nižší plat, než platí řidičům pražským. Spor je to letitý a šoférovi dal za pravdu i Nejvyšší či Ústavní soud. A jde také o spor dokazující absurditu české pracovní legislativy.
Je to o tom, že tuzemský zákoník práce skutečně ve svých obecných ustanoveních v hlavě XVIII. opravňuje zaměstnance požadovat stejnou mzdu za stejnou práci, pokud jde o zaměstnance jednoho podniku, třeba i v rámci koncernu. A je z tohoto pohledu úplně jedno, že dotyční pracují na různých místech v různých podmínkách a na velmi různých trzích práce. Česko není totiž jeden trh, jak přesvědčivě ukazují regionální přehledy, kdy průměrný plat v Praze činí 56 tisíc a průměr ve zmíněném Olomouckém kraji je něco nad čtyřicet tisíc.
Odlišná je také cena živobytí. Jiné jsou nájmy, ceny služeb a velké části různého zboží. A rozvážet dopisy a balíčky v Olomouci, anebo na Praze 2? To je trochu jiná šichta.
Zákoník práce především ignoruje elementární smluvní volnost zaměstnavatele. Pošta není státní úřad, kde se platy řídí státními tarify na celém území totožnými a odvozenými od kvalifikace a odsloužené doby. Pošta je normální podnikatel jako jakýkoli jiný. A tudíž usiluje o minimalizaci nákladů tím, že se snaží nakoupit co nejlevněji. Benzín, kancelářský papír i pracovní sílu. Mzda totiž není ničím jiným než cenou pracovní síly na daném místě a v daném čase.
Nikoho asi nenapadne, že by firma měla nakupovat benzín za stejnou sumu po celé republice a měla by být trestána pokutami a placením odškodného, pokud někde ušetří. Dotyčný řidič by nejspíše také nenastoupil k poště, kdyby všude jinde v okolí mu nabízeli více. Nikdo ho k tomu nenutil a ani nutit nemůže, čemuž se asi nikdo nediví. Kdyby požádal o práci v Praze, dostal by pražský plat. Nic nenormálního na tom nebylo, není a nikdy nebude.
Nyní jeho příklad následují asi dvě stovky pošťáků v různých pozicích, kteří také v různých lokalitách vydělávají odlišné peníze. A mohou přijít i zaměstnanci jiných podniků. Stačí, aby firmička, která má prodejnu šroubků a hřebíků v Praze a v Kardašově Řečici, odměňovala své prodavačky podle místních poměrů a má průšvih. A jestli Lidl doplňovače do regálů v Tachově neplatí stejně jako v Praze, je také v maléru.
Toto ustanovení zůstává v zákoníku práce země, která se už před pětatřiceti lety rozloučila s praxí, že šofér bere v celé zemi stejně, jako všude stejně stojí rohlík, nanuk i činže.
Pokud tam zrovna toto nesmyslné ustanovení zůstane i po aktuálně projednávané novele zákoníku práce, bude si tuto tzv. pravostředovou vládu pamatovat kdekdo.
