Jak lze výborně vydělávat na emisních kreditech. Tedy než vás chytnou
Takový emisní kredit je vykutálená věc. Není vidět a jeho (ne)existenci lze dokázat jen relativně obtížně. Není divu, že je pro leckoho lákadlem. Příběh firmy CQC Impact Investors poskytuje příklad nad jiné názorný.
Když chcete někoho podfouknout (rozumí se samo sebou, že nechcete, ale kdyby vás taková myšlenka jen hypoteticky navštívila), dříve či později narazíte na zásadní problém: máte někomu dát něco, co mu dát nemůžete, protože jste podvodně utržené peníze odklonili na Vanuatu, utratili jste je v kasinu nebo za vilu v Provence. I takoví střelci, jako byli Bernie Madoff nebo Sam Bankman-Fried, kteří to v téhle branži dotáhli nejdále, našli konečnou ve vězení.
Proto je výhodné fixlovat s něčím, co nikomu dávat nemusíte. Postačí, když řeknete, že jste se svěřenými penězi naložili, jak vaše dohoda s dotyčným podfouknutým určovala. A k tomuto bohulibému účelu tu jsou emisní kredity (Here, Have Some Extra Carbon Credits - Bloomberg).
Existuje spousta lidí, kteří vám zaplatí za to, že z atmosféry odstraníte tunu uhlíku nebo zabráníte tomu, aby se takový uhlík do atmosféry vůbec dostal. To je dvojí zpráva – ta špatná je, že uhlík se z atmosféry dostává obtížně. Ta dobrá zpráva je, že takoví lidé nechtějí, abyste jim tu tunu uhlíku složili na dvoře. Chtějí, aby se nedostal do atmosféry, ale nejspíš to nebudou kontrolovat.
Tuna za tunu – teoreticky
K tomu můžou leckoho vést různé důvody. Někdo se prostě obává změny klimatu a má pocit, že řízně přispěje k nápravě světa, když se o to postará tím, že vám zaplatí. Jiní lidé to mohou chtít, protože například stojí v čele firmy, jejíž akcionáři se změny klimatu obávají. Takoví manažeři chtějí mít možnost říkat svým starostlivým investorům něco jako „jsme uhlíkově neutrální, protože za každou tunu emisí, kterou vyrobíme, jednu tunu uhlíku z atmosféry zase odstraníme“.
Pro tyto manažery je kus papíru s nápisem „odstranil jsem za vás z atmosféry tunu uhlíku“ docela slušnou náhradou za skutečné odstranění tuny uhlíku. Ověřit to nejde, a i kdyby to šlo, nebylo by v jejich bezprostředním zájmu dokázat vám, že jste namísto tuny uhlíku odstranili jen půl nebo čtvrt tuny.
To ale všichni víme, takže kus papíru s uvedeným nápisem musí být důsledně prověřen, než vám za něj někdo zaplatí. Existuje na to mnoho předpisů, pravidel, vyhlášek, zákonů a regulatorních opatření vůbec; máme dobrovolné registry emisních kreditů, auditorské společnosti, které na to všechno dohlížejí, a systém vymáhání práva, který dohlíží na auditory. To vše má zajistit, aby onen kus papíru s nápisem „odstranil jsem za vás tunu uhlíku“ skutečně odstranění tuny uhlíku znamenal.
Samozřejmě to ani tak není úplně exaktní proces. Údaj o odstraněné tuně uhlíku obvykle pochází z nějakého odhadu účinnosti toho, co děláte (například kolik uhlíku odstraní jeden strom, který vysadíte) v kombinaci s tím, kolik stromů jste vysázeli. Není to přesně kvantifikovatelná finanční částka, která buď sedí nebo – jak víme od fotbalistů – absolutně nesouhlasí. Ale snad je lepší proces neexaktní než žádný, alespoň tedy pro manažerské prémie.
Klamání investorů, konec legrace
Kenneth Newcombe a Tridip Goswami o tom vědí své. Oba jsou exmanažery firmy CQC Impact Investors, která vyvíjela projekty na získání emisních kreditů. A oba mají na krku obvinění z manipulace s údaji o vyhánění uhlíku z atmosféry. Tyto údaje měli použít k vytvoření falešně „čistého“ projektu své firmy, a oklamat tak investora, který do firmy vložil více než 100 milionů dolarů. Klamání investorů je přitom v Americe o hodně horší zločin než v Česku zastřelení rybáře; již zmiňovaný Bankman-Fried, někdejší šéf podvodné kryptoburzy FTX, dostal čtvrstoletí za mřížemi.
Newcombe byl výkonným ředitelem CQC, zatímco Goswami vedl firemní tým pro uhlíkové účetnictví a udržitelnost. Podle newyorského státního návladního, který v prvním říjnovém týdnu obžalobu vznesl, použili zfalšované údaje, aby „přiměli emitenta dobrovolných uhlíkových kreditů k ověření snížení emisí, kterého nebylo dosaženo“, píše agentura Bloomberg. Tak to mělo chodit přinejmenším v letech 2021 až 2023.
Regulátor amerického trhu s komoditami CFTC (případem se zabývá, protože „odstranění uhlíku“ je komodita) zdůrazňuje, že se jedná o první případ podvodu s emisními kredity. Cosi však člověku napovídá, že to nejspíš nebude případ poslední.
Příběh vypadá zhruba následovně: CQC skutečně chtěla emise uhlíku snižovat. Chtěla to zařídit tak, že na venkově v Africe a jihovýchodní Asii nechá nainstalovat sporáky, které („pokud byly správně instalovány a používány,“ uvádí firma) byly úspornější než ostatní způsoby vaření v řečených oblastech dosud obvyklé.
Revidujeme výsledky!
Když všechny ty sporáky správně nainstalujete a vyškolíte obyvatelstvo v jejich správném používání, můžete podle nějakého vzorce odhadnout četnost a intenzitu jejich využití a zároveň emisní úsporu oproti starým, škodlivým způsobům vaření. Z toho vám vyjde, kolika tunám uhlíku jste v pouti do ovzduší zamezili. Ten údaj zanesete do zmíněného dobrovolného registru, který vám vydá příslušně certifikované emisní kredity. Vy je prodáte lidem, kteří je potřebují, aby utišili své svědomí (nebo dostali prémie).
A máte nejvyšší čas odjet na Bahamy. Když se totiž zjistí, že něco z toho bolestného procesu nefunguje tak dobře, jak jste čekali, jste nahraní. Lidem z CQC se stalo právě to.
V srpnu 2021 obdržela firma údaje z průzkumu dvou projektů v Malawi a dvou v Zambii. Šéfúčetní Goswami tehdy psal výkonnému řediteli Newcombeovi, že průzkum potvrdil snížení emisí v rozsahu jen asi polovičním oproti očekávanému. Newcombe zareagoval, že „to je pro nás katastrofa“. Oba muži (a jejich další kolegové) se tedy dohodli na tom, že jediným východiskem je „revidovat výsledky průzkumu“.
Jak pánové rozhodli, tak učinili. Revidovali, až se jim za patami prášilo. Nejčastěji si pomáhali tím, že sporáky rozbité kvůli nesprávné instalaci a neodbornému používání vykazovali jako funkční.
Idealisté se nevyplatili
Zbývá jen zodpovědět otázku, jak to celé prasklo. Zatímco vedení CQC údajně proti prodeji falešných kreditů nic nenamítalo, někteří zaměstnanci „vyjádřili obavy ohledně nesrovnalostí v údajích v projektech týkajících se sporáků“ (píše Bloomberg). Na základě těchto nesrovnalostí zahájila firma interní vyšetřování. Vyšlo najevo, že miliony „ověřených uhlíkových jednotek“ byly bezcenné, čímž případ přerostl interní rámec a skončil v New Yorku u soudu.
Šéfové CQC tedy paradoxně dojeli i na svůj dobrý úmysl. Protože skutečně původně chtěli uhlík z atmosféry odstraňovat, našli se mezi jejími zaměstnanci idealisté, kteří posléze jejich machinace neschvalovali. Kdyby namísto nich byli zaměstnáni pouze konzultanti ESG, mohla CQC nejspíš klidně revidovat až do aleluja; uhlík vzal čert, hlavně že jsou kredity.
