Je potřeba reformovat volební systém do Senátu. Pro inspiraci může sloužit Velká Británie nebo Austrálie
Od posledních voleb do Senátu uplynul přibližně měsíc: s volbami spjaté emoce již odpadly a nastal prostor pro kritickou reflexi. I tentokrát senátní volby ukázaly, že nejsou v hledáčku voličů. K prvnímu kolu, jež se konalo paralelně s volbami do krajů, přišlo 30 % voličů; k tomu druhému však jen 17,5 % ‒ to je skoro padesátiprocentní pokles!
Bohužel nejde o výjimku, volební účast v druhém kole je totiž stabilně okolo 20 %. Jednoduše řečeno jde o problém: Senát totiž působí jako základní instituce našeho ústavního systému – například bez jeho souhlasu nelze schválit změnu Ústavy. Ovšem v současnosti nebudí zájem u voličů a nízká volební účast „podporuje“ hlasy o jeho zbytečnosti. To v konečném důsledku může jaksi narušit celkovou legitimitu Senátu jako instituce.
Místo abychom Senát bezmyšlenkovitě rušili, bude lepší se zamyslet, jak ho udělat atraktivnějším pro občany, resp. voliče. Prvním řešením může být změna volebního systému. Z dat vyplývá, že prvního kola se účastní více voličů – příčinou může pravděpodobně být fakt, že se vždy koná současně buď s obecními, anebo krajskými volbami. Je tedy žádoucí, aby i volby do Senátu byly rozhodnuty hned v prvním kole: takže nebude nutné konat druhé kolo, k němuž dochází minimum občanů.
Dále je nutné říci, že hypotetický nový volební systém musí být většinový. Ne, že by ustanovení Ústavy, které to stanovuje, nešlo změnit, ale z toho důvodu, že je vhodné, aby byl Senát od Poslanecké sněmovny odlišitelný a také fungoval na jiné mechanice. Třeba za I. republiky byl volební systém do Poslanecké sněmovny a Senátu stejný – takže taky výsledky voleb dopadaly podobně; jaký pak mělo smysl vytvořit dvoukomorový parlament, když většiny v obou komorách byly vždy téměř stejné?
Pro zavedení jednak jednokolového a jednak většinového systému se nabízí hned dvě možnosti. Zaprvé britský systém First-past-the-post, v němž mandát získá ten kandidát, jenž získá největší počet hlasů. Vyhraje-li třeba jen o 300 hlasů a souhrnně dostane jen 29 % hlasů? Nevadí, i přesto získává mandát. Jde sice o systém vytvářející efektivní většiny, nicméně v zásadě velmi polarizující – myslím, že polarizace máme dost už v Poslanecké sněmovně.
Druhá možnost spočívá v tzv. alternativním hlasování, jež se používá třeba v Austrálii. V daném případě se mandáty opět přidělují – jak známe ze současného nastavení – v jednomandátových obvodech. Nicméně voliči nehlasují pouze pro jednoho kandidáta, ale číslují své preference vzhledem ke všem kandidátům. Ten, kterého nejvíce preferují, dostane číslo „1“, druhá volba číslo „2“ a tak dále. Mandát nakonec získá ten kandidát, který jako první získá více než 50 % hlasů: postupně se kandidáti s nejnižšími počty hlasů škrtají a jejich hlasy se započítávají ostatním podle preferencí jejich voličů. Zajímavé je, že tento systém velice účinně bojuje s polarizačními kampaněmi: je totiž v samotném zájmu kandidáta, aby byl alespoň lehce přijatelný pro co nejvíce voličů napříč spektrem. Také se při této mechanice eliminují tzv. „extrémy“ – tito kandidáti sice dostanou určitý počet „jedniček“, nicméně pro zbytek (tedy většinu voličů) jsou nepřijatelní, takže jim dají nejhorší hodnocení.
Je jasné, že si nastavení voleb do Senátu zaslouží hlubší debatu, přičemž nejhorším řešením bude zanechat stávající režim. V tomto případě ani nejzarytější konzervativec nemůže lpět na mantře: neměňme to, co funguje. Bezesporu totiž stávající nastavení nefunguje!