Nepotlesk a okázalé utrpení. Václav Klaus by měl přestat chodit na předávání státních vyznamenání
Bývalý prezident Václav Klaus nemá v oblibě současnou hlavu státu Petra Pavla. Bývalý prezident Václav Klaus rovněž nemá v oblibě současnou vládu v čele s premiérem Petrem Fialou. Bývalý prezident Václav Klaus se mračí nad současnými poměry v zemi. A konečně, bývalý prezident Václav Klaus dává okázale najevo nechuť, když někdo jiný uznává a oceňuje osobnosti, které právě nejsou jeho šálkem kávy. Skutečnost, že toho je opravdu mnoho, co nemá bývalý prezident Václav Klaus v oblibě, sám osobně demonstroval během ceremoniálu předávání státních vyznamenání ve Vladislavském sále.
Asi každý (nebo velká většina z těch), kdo viděl přímý přenos nebo záznam z řádového ceremoniálu, si musel všimnout, že Václav Klaus je z této události poněkud nesvůj. Z prostřihů, které režie divákovi během přenosu nabídla, bylo patrné, že bývalý prezident příliš nekvituje myšlenky ze slavnostního projevu, ale ani oceněné osobnosti. Zatímco jeho okolí oceněným osobnostem tleskalo, Klaus se prezentoval „nepotleskem“, když dlaněmi o sebe pleskal jen opravdu symbolicky nebo si o sebe jen otíral konečky prstů. U toho jen upřeně zíral na pódium, jako by stále nechtěl uvěřit tomu, co vidí či slyší. Dlužno dodat, že jeho žena mu v nepotlesku zdatně sekundovala. Jen pár minut po konci slavnostního ceremoniálu sociální sítě zaplavily momentky, na nichž velmi zachmuřený Klaus přihlíží i příchodu svého nástupce do sálu. Úsudek ať si z toho každý udělá sám.
Už v době, kdy byl prezidentem Miloš Zeman, jsem tady opakovaně psal, že to, co ve svém projevu prezident republiky říká a koho oceňuje, je jeho výsostným právem. Seznam oceněných mu sice kontrasignuje předseda vlády, ale je to spíš úřední akt než záminka pro nějakou rozbušku či politický handl. Ostatně sám Klaus si musí pamatovat, že mu premiéři z ČSSD či ODS do výběru oceněných příliš nekecali a seznam mu podepsali. Nyní však nebyl ve Vladislavském sále ani v roli toho, kdo vybírá, ani toho, kdo potvrzuje. Na Hradě byl jako host, a to jen z titulu své funkce bývalého prezidenta. Zatímco většina hostů si šla tento večer užít a s radostí zatleskala oceněným, u Klause to vypadalo, že sezení ve Vladislavském sále pro něj je velké utrpení.
Každý prezident si v minulosti i nyní vybíral oceněné osobnosti dle svého naturelu. Dělal to i Václav Klaus. I on vybíral osobnosti, mezi nimiž nechyběli slovutní vědci a lékaři, úspěšní sportovci, známí herci nebo veřejně užitečné osobnosti. Nad některými dalšími lidmi sice zůstával rozum stát, ale… Byl to soukromý a výsostně suverénní výběr prezidenta republiky. Když hlava státu tyto osobnosti oceňovala, tleskali jim všichni přítomní v sále bez ohledu na to, kdo byl právě u moci. Brali to jako ocenění těch, kteří byli hlavou státu vybráni ze středu naší společnosti. Uplynulo 12 let a ten, který sám rád oceňoval a nesl nelibě, když ho někdo kritizoval, není ani schopen zatleskat osobnostem, které něčeho dosáhly nebo si různým způsobem vydobyly veřejný kredit a úctu.
Možná vás napadne otázka, proč tedy Václav Klaus na tyto akce do Vladislavského sálu vůbec chodí? Je to ze slušnosti nebo z nějaké úcty vůči tomuto svátku? Vzhledem k tomu, jak se tam letos prezentoval, tomu spíš věřit nelze. Svojí přítomností a chováním totiž vědomě vysílal určité signály a šel hlavně většině společnosti ukázat, že stále ještě „žije“.
Václav Klaus byl vždy mistrem nonverbální komunikace. V televizních diskusích v minulosti skrze různá gesta nebo řečnické figury drtil své konkurenty a odpoutával pozornost. A to stejné činil i nyní. Byl si velice dobře vědom, že na něj jako na osobu sedící v první řadě čas od času zaostří kamera, a všichni tak uvidí, co dělá nebo jak se tváří. Tudíž nemusel říct ani slovo, ale svými gesty či mimikou vyslal jasný vzkaz, co si právě v dané chvíli myslí. Stačilo pár záběrů a Václav Klaus moc dobře věděl, že právě tato gesta a neverbální vzkazy se budou řešit minimálně stejně jako obsah samotného projevu nebo seznam oceněných osobností. Na to, že je Václav Klaus v dnešní politice názorově spíš postavou na jejím okraji a zajímá se o něj už jen hrstka jeho nejvěrnějších, to je vskutku úctyhodný výkon a bravurní výsledek.
Skutečnost, že Václav Klaus má problém se současnou vládou, prezidentem i směřováním společnosti, je zcela evidentní. Nicméně toto byl svátek u příležitosti vzniku Československa, při němž by se mělo hledat to, co společnost spojuje, a nikoliv rozděluje. Klausův nástupce a přítel Miloš Zeman pro toto rozdělení české společnosti udělal velký kus práce. Zeman se po svém odchodu z Hradu těchto akcí již neúčastní. Je to sice poněkud nedůstojné a malicherné od bývalé hlavy státu, ale je to řečeno jasně a každý to vidí a bere na vědomí. O něčem podobném by měl asi uvažovat i Václav Klaus. Pokud se ani na svátek vzniku samostatné republiky nedokáže povznést a potlačit svoje ego či opovržení nad určitou skupinou osob, je to stejně dětinské a úsměvné jako v případě jeho přítele Miloše Zemana. Ten, pokud řádový ceremoniál sledoval v televizi, netrpěl. Jemu to bylo jedno, ačkoliv v následujících dnech opět nepochybně nevynechá příležitost k jedovatým plivancům proti těm, co s ním nedrží basu. Klausovi to ale jedno nebylo a není. Ten to těžce ponese ještě mnoho dalších dní. Možná by se příště měl tohoto trýznění ušetřit a zůstat také doma.
