Babišův smír je logický. Neškareďme se na Slováky, hubu máme křivou jen my
Smír, který uzavřelo slovenské ministerstvo vnitra s Andrejem Babišem ve sporu o jeho vědomou spolupráci se Státní bezpečností, vyvolal na obou stranách hranice pochopitelné emoce. Jindy zdrženlivý předseda české vlády Petr Fiala to dokonce označil za „politický handl“. Jedná se přitom o velice přesné označení, neboť smír je vždy druhem obchodu (handlu), kdy obě strany váží jeho náklady a budoucí výnosy. A pro slovenskou vládu – a potažmo i pro slovenskou justici – takový obchod logiku prostě a jednoduše dává.
Není pochyb o tom, že Andrej Babiš patřil mezi nadějné kádry normalizačního režimu. Byl k tomu předurčen rodinnými poměry i hodnotovým nastavením, což prokazuje celým svým profesním životem. Chtěl se mít líp a tomu podřizoval vše. Koneckonců i hnutí ANO bylo a je v podstatě obdobou někdejší KSČ: jde primárně o mocenský vehikl zajišťující členům kariéry, přičemž není důležité, co si kdo myslí, ale jak dobře svoji roli hraje a účastní se povinných rituálů.
Spolupráce mladého Andreje Babiše, zaměstnance podniku zahraničního obchodu, se Státní bezpečností je proto naprosto logickým krokem v jeho cestě za lepším životem. Bylo to pro něj výhodné: zajišťovalo mu to jistý druh imunity a mohl na své cestě odstraňovat s pomocí estébáků případné konkurenty.
Navíc jak se později vyjádřil, on sám nevnímá ve spolupráci s StB problém. Podle Babiše je totiž dvojí Státní bezpečnost: ta špatná, která pronásledovala odpůrce režimu. A ta hodná, která podle něho plnila roli dnešní BIS a hlídala, aby se v socialistických podnicích nekradlo. A Babiš podle všeho sám sebe vnímá jako obdobu dnešního whistleblowera, který té hodné StB mohl pomáhat v potírání zločinu.
Já osobně bych tedy považoval za překvapivé, kdyby Andrej Babiš ve vinárně U Obuvníka nabídku spolupráce hrdinně odmítl se všemi důsledky, které by to pro jeho životní heslo „bude líp“ mělo. A tedy že by následně estébáci museli složitě falšovat údaje o schůzkách s ním napříč případy a svazky, aniž by to pro Andreje Babiše znamenalo vyhazov, anebo alespoň kariérní stopku. Andrej Babiš není hrdina, nemá to v povaze, je to obchodník.
Je však nutné zmínit ještě jednu podstatnou skutečnost: není k dispozici vázací akt. Tedy nezpochybnitelný důkaz o vědomé spolupráci Andreje Babiše s onou „hodnou“ Státní bezpečností. A to je problém, který přispěl zásadně k tomu, že slovenské soudy nejsou s to po stejně dlouhou dobu od roku 2012 dospět k pravomocnému rozhodnutí.
Dvanáct let v důkazně nikoliv složitém případu je neúměrně dlouhá doba i na poměry slovenské justice. A v analýzách, které si nechalo ke smíru vypracovat slovenské ministerstvo vnitra, se to koneckonců i zmiňuje.
Představa, že by Slovensko prohrálo u Evropského soudu pro lidská práva s Babišem spor ohledně délky řízení, přičemž by bylo veřejně deklarováno, že Slovensko porušilo Babišova základní práva, to by bylo velké fiasko slovenského státu a justice. Připočteme-li k tomu, že žádné nové důkazy ve sporu nejsou, pak nejednalo-li by se o Andreje Babiše, smír by asi nikoho moc nepobuřoval.
Ale protože se jedná o Andreje Babiše, který má reálnou šanci stát se opět buď českým premiérem, anebo obdobou českého Jaroslava Kaczyńského, chladná úvaha ohledně důkazní reality ustupuje pochopitelně do pozadí.
Přitom z pohledu slovenských státních zájmů dává uzavření smíru s člověkem, krajanem, který zásadně ovlivňuje dění v klíčovém sousedním státě, nepopiratelnou logiku. Sázet na nejistý výsledek slovenských soudů a riskovat odmítnutí nabídnutého smíru v situaci, kdy v příštím roce může Babiš vyhrát drtivě volby, to by bylo, diplomaticky řečeno, velice odvážné rozhodnutí.
Neškareďme se proto na Slováky, křivou hubu máme, obrazně řečeno, pouze my. Ti, co Andreje Babiše volí přesto, anebo právě proto že je takový, jaký je. A možná také především ti, co mu už přes deset let nejsou schopni čelit a nedokážou jej porazit v politice. Andrej Babiš je už dlouho problém náš, český.
