Nesmyslná fascinace Klausovým nepotleskem. Že by proto neměl chodit na Hrad? To je scestný názor
Kdyby exprezident Václav Klaus opět nevyrobil svůj nepotlesk, tak by snad ani nebylo o čem kolem letošního slavnostního vyznamenávání na Pražském hradě diskutovat. Ovšem mudrování, proč tam ten Klaus tedy chodí a že by bylo lepší, kdyby zůstal doma, postrádají elementární politickou logiku. Politika není a nemá být jen o souhlasu s něčím, i když si stokrát budeme myslet, že je to pravda. Politika je střet. Často tvrdý střet různých názorů a postojů. Západní demokracie a svoboda to má (naštěstí!) v genech. Do toho zapadá i Klausův nepotlesk.
Tak popořadě. Pokud někde mají být přítomni i bývalí prezidenti, tak je to přesně státní svátek vzniku někdejšího Československa 28. října a vyznamenávání a oslava na Pražském hradě. Že tam přestal chodit Miloš Zeman, je jeho rozhodnutí a současně i jeho ostuda. Ale že tam Klaus netleská (ve skutečnosti tleská, ale tak po klausovsku) a že se mu něco nelíbí, není nic, co by mělo vyvolávat tak zdrcující reakce. Názor, ať tam tedy nechodí, je zcestný. Proč by to tak mělo být? Že si myslí něco jiného než prezident Petr Pavel? Co je na tom vlastně zvláštního? Klaus neudělal žádný skandál. Pozvání přijal. Přišel, spořádaně seděl v první řadě a… moc netleskal. Občas kroutil hlavičkou. Podle všeho se mu moc nelíbil projev hlavy státu a možná i výběr některých vyznamenaných. Toť vše. Nepotleskem jen vyjádřil názor. Na tom je něco satanského?
Václav Klaus přitom velmi dobře ví, jak připoutat pozornost. Na to je specialista, proto občas provokuje. Má to promyšlené. Ví, co dělat, když ho zabírají kamery a jak postupovat v čase mimo kamery a objektivy fotoaparátů. O jeho nepotlesku by měl proto někdo pojednat ve stati o politickém marketingu.
Mimochodem, na následné večerní pondělní recepci ve Španělském sále se po vyznamenávání Václav Klaus i jeho manželka Livie také usmívali a diskutovali s hosty. Jenže to už kamery nezabíraly.
Fascinace Klausovým nepotleskem upozadila jak podrobnější analýzu projevu prezidenta Petra Pavla, tak diskusi o samotných vyznamenaných. Například Řád T. G. Masaryka dostal zcela zaslouženě papež Jan Pavel II. (občanským jménem Karol Wojtyla). Tento zbožný Polák sehrál velmi důležitou roli v boji proti komunistické totalitě, jak v jeho rodné zemi, tak v celé střední a východní Evropě. Ovlivnil zprostředkovaně i životy lidí u nás. To by si zasloužilo výraznější připomínky, ale nepotlesk jednoho českého expolitika je zdá se důležitější.
Fantastický je i příběh učitelky ze základní školy v Praze-Horních Počernicích Kateřiny Laluhové. Ta získala medaili za hrdinství, když zachránila děti ze třídy, kde v červnu spadl strop. Když se podíváte na fotky z té události, tak těžké trosky zasypaly prakticky celou třídu, kde bylo předtím 25 dětí. Díky mimořádné pohotovosti paní učitelky se neodehrála velká tragédie. Bravo!
To jsou jen dva z příběhů vyznamenaných, o kterých se ale diskutovalo daleko méně než o nepotlesku bývalého prezidenta, který přitom naše životy už prakticky nijak neovlivňuje.
