Martin Bartkovský: Věřme dále v toleranci. Demokracie je sice nesrozumitelná, ale přesto nejlepší
Je to zvláštní přelom roku. V září bylo 35 let mně. V listopadu je 35 let tuzemské demokracii. A v dubnu bude 35 let Reflexu. O sobě mluvit nechci, ty druhé dvě další věci jsou důležitější a jako stejně starý člověk si je dovolím hodnotit. I když se to tak ve vašem okolí nemusí zdát, současný politický systém je stále to nejlepší, co dokázalo lidstvo vymyslet. A časopis Reflex má pořád co říct.
Je to zábavný paradox. Čím jsem starší, tím častěji mi moji názoroví (a starší) odpůrci vyčítají, že jsem příliš mladý. Stejně tak se to má s úrovní demokracie v Česku. Zatímco devadesátá léta jsou ještě dnes pro mnohé symbolem bezbřehé svobody, současnost je pak míň pochopitelná. V devadesátých letech mělo Česko asi vrchol svobody projevu a v podstatě i podnikání. Každý si říkal cokoliv, co zrovna chtěl, a podnikal tak, jak chtěl, bez ohledu na ostatní. Když se na ten ohled začal postupně brát ohled, někdo nabyl dojmu, že se mu tím krátí práva. Spíš jde ale jen o naplnění hesla, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Jsem rád, že dnes ty ohledy bereme. Ohleduplnost není slabost. Co se týče osobních svobod, je dnes Česko mnohem tolerantnější než v devadesátých letech. I když není vše ideální, máme tu největší svobodu slova, jaká kdy byla, a zároveň neseme zodpovědnost za to, co říkáme.
Co se týče svobody podnikání, ve snaze ji 35 let narovnávat se z druhé strany svazujeme regulacemi. I když máme tendenci to svalovat na druhé, třeba na Evropskou unii, v celé řadě byrokratických předpisů jsme si problémy způsobili sami, protože doporučené směrnice přejímáme v jejich nejkrajnější variantě. I tak se dá velmi svobodně a úspěšně podnikat, jak dokazuje řada českých firem. Jen je to těžší, protože s otevřením trhů přibyla konkurence. Ale zvládnout se to dá, a komu tahle situace v Česku nevyhovuje, může se vydat za dobrodružstvím kamkoli po světě bez obav, že by se pak nemohl nebo nesměl vrátit.
Nesrozumitelnost pak prostupuje dalšími aspekty našeho života, ale to je daň za technologický pokrok. Pokaždé, když vytáhnete telefon, se během pár minut dozvíte více informací, než se středověký Čech dozvěděl za celý život. Množství informací a náročnost jejich zpracování rostou exponenciálně. Stále to však zvládáme. Daní za to může být i touha některých lidí po snadnějších proklamacích a jednodušších řešeních, ale to tu bylo vždycky. Jen těch lidí úměrně s náročností doby přibývá. Na výsluní se tak derou populisté, kterým tyto časy přejí. Což ale není nic nového a lidstvo už několikrát dokázalo, že si s tím umí poradit a že i poptávka po nekonečném přerozdělování a životu na dluh jednou pomine.
Česku se za oněch 35 let povedlo vybudovat něco neuvěřitelného. Tím je robustní a odolný státní systém, který sice drtí byrokracie, ale jenž zároveň zvládá odolávat tlakům z nejrůznějších pozic. Velmi výrazně je to vidět, pokud se podíváme na Slovensko. Tamní instituce se rozpadají a slepují zcela závisle na tom, kdo má zrovna většinu. Výsledkem je pak i to, že si Robert Fico, který sestavil vládu už počtvrté, začal troufat na zatím drobné výpady vůči politickému systému. Systematicky důvěru v něj drolil celá léta, což letos vyústilo v kampaň, při níž se rozhodl zdiskreditovat slovní spojení „liberální demokracie“. Dále pokračuje návrhy, které mají udělat z politické soutěže na Slovensku souboj velkých elitářských stran. Obtěžuje ho větší politická konkurence a volá po jejím osekání. Není problém, když si moc v zemi rozdělují dvě party v poměrném systému tak, jak je to třeba v USA či Británii. Problém je, když to Fico tlačí k vládě jen jedné party.
Česko za 35 let vybudovalo solidní a pevnou liberální demokracii, která má momentálně jen lehké populistické nachlazení. Ale není v tom samo. Pojem liberální demokracie neznamená, že jste progresivisté nebo neomarxisté. Znamená, že jste tolerantní ke svému okolí, nechcete omezovat lidská práva jiným lidem a věříte v parlamentní systém, stát a jeho instituce. Úplně klidně můžete být zastáncem liberální demokracie a mít konzervativní názory, tyto dvě věci se nevylučují, jak se nám občas demagogové snaží říct. Krása našeho systému spočívá právě v tom, jak s ním můžeme být nespokojení, můžeme na něj nadávat a neustále se jej snažit vylepšovat. Na pozoru se musíme mít ale před lidmi, co chtějí systém rozložit nebo nahradit. A že i v Česku by se jich našlo dost a jsou čím dál hlasitější. Pokud někdo v historii totiž nabídl k liberální demokracii alternativu, končilo to buď gulagy, nebo koncentračními tábory. Záleží, z jaké strany přišel.
Přeju demokracii, Česku a celému západnímu světu, ať se těmto pokusům i nadále úspěšně brání. A Reflex to pro vás bude minimálně dalších 35 let sledovat a analyzovat.
Text vyšel také jako editorial nového Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
