Fištejn: Pogrom jako znamení doby, degradace západní společnosti i elit
Pro hromadné násilí proti Izraelcům v holandském Amsterdamu jen proto, že jsou Židé, se vžilo slovo „pogrom“. I když je původem z ruštiny, dobře vystihuje smysl události – je to pokus o genocidu v malém. Jak známo, v kapce mořské vody je vždy přítomen celý oceán se všemi jeho příznaky a kvalitami. Leč ve většině znaleckých posudků k amsterdamskému pogromu se zračí snaha nepochopit, nebo za každou cenu pokřivit jeho niterný původ a význam.
Jenže bez pochopení hnacích sil štvanice na fanoušky izraelského fotbalového týmu v ulicích nizozemského hlavního města nelze poznat, čím je vlastně tento pogrom pro nás tak nebezpečný a čím se liší od jiných bitek sportovních chuligánů. Všichni svorně uznávají, že to není ani pouhá shoda okolností, ani nahodilý výstřelek. Pak u všech čertů, co to vlastně bylo?
Nejčastěji nám rádoby experti nabízejí dva druhy vysvětlení a oba dva jsou zavádějící, protože obráží jen dílčí aspekty události. Je to prý vyhřeznutí tradičního evropského antisemitizmu. Byl tu vždy a nyní ucítil příležitost, a tak vystrčil svou obludnou hlavičku. Tvrzení svým způsobem platí, zvyk vidět v Židech zdroj všech lidských svízelí nikam nezmizel, je to archaická a předsudečná podoba odcizení vlastní viny, která umožňuje lidem žít s pocitem trvalého rozhřešení. Jenže v tomto případě není rozhodujícím faktorem násilnického projevu. Antisemitizmus tu dřímal vždy, leč cílené pogromy se již dlouho nekonaly.
Tím osudovým faktorem není ani druhý často uváděný důvod: muslimské zahlcení Evropy. Je nabíledni, že hrozící převaha zejména arabského obyvatelstva nad původním evropským postupně do zdejších poměrů implantuje blízkovýchodní sociální a kulturní způsoby, až je jednou odsune do pozadí a zcela je vytěsní, jenže zatím se tak nestalo. Nebyly to hrůzy xenofobní nesnášenlivosti, dramata teroru a jeho potlačování, nebyly to obrázky z Pásma Gazy, co probudilo spící chiméru a vyvolalo výbuch archaické nenávisti vůči Židům. To všechno jen dobře zapadlo do úrodné půdy levičácké ideologie v dárkovém obalu liberalizmu. Ten prahne po bezpodmínečné sociální spravedlnosti, po dogmaticky pojaté rovnosti nerovných veličin, a končí vždy jakoby racionálním násilím, prý nevyhnutelným pro dosažení kýžené spravedlnosti a rovnosti.
Jenže přesvědčení chroničtí antisemité jsou v tomto příběhu jen aktivním, leč nepříliš početným komparzem. Pravým spouštěčem hromadného hnutí, který jim zajistil roli hlavních hrdinů, byla přece jen levicově liberální ideologie opět nabízející davům náhražkové, únikové cesty k dosažení sociální, biologické a kosmické spravedlnosti. Z části obyvatelstva se stala jakási kolektivní „vzteklá Greta“, nepočetná, leč velmi aktivní menšina. Obyvatelstvo lhostejné k reálným problémům, ale vnímavé k levicovým simulakrům vytvořilo pak živný roztok, v němž se k novému životu probudil latentní antisemitizmus. Začalo se mu dařit stejně tak jako jiným únikovým fantomům současného progresivizmu, klimatickým, genderovým a co jich jest. Z tohoto živného roztoku musely jednou vykvést i pogromy. A vykvetly, když došlo k symbiotickému splynutí těchto různorodých faktorů v jeden pokrokový celek. Vzteklá Greta to vyjádřila trefně: „Boj za svobodu Palestiny je moderní formou ochrany životního prostředí.“
Vlády evropských zemí zbavené jakýchkoli nosných vizí vlastní budoucnosti i tentokrát nezklamaly. Jejich příslovečná nečinnost byla přirozenou reakcí na existenci levicově orientovaného voličstva, s nímž musí počítat vzhledem ke své populistické slabosti.
Vzniká dokonale logický řetězec: přistěhovalci z muslimského světa dodali novou energii celému vějíři levicových hnutí. V okamžiku, když se užuž zazdálo, že dynamika drobných výstřelků typu sebepřipoutávání k technologickým konstrukcím a polévání uměleckých obrazů horkou polévkou zachází na úbytě, masové přistěhovalectví z arabských zemí přihodilo levici novou důležitou motivaci. Včerejší bojovníci za všechno dobré se hbitě vyzbrojili antisemitskými hesly a zakomponovali je do tradičního zápasu proti kapitalizmu a imperializmu, tentokrát s karikaturně židovskou tváří. Bezradné vlády evropských států se uchýlily k tradičnímu postoji „já nic, já muzikant“. Taková je anatomie tohoto, jakož i všech budoucích pogromů.
Výbuch levičáckého extremizmu je doprovodným projevem obecné krize západní společnosti a tranzitní povahy doby. Četné výzvy spojené zejména s výbušným vývojem informačních technologií při viditelné absenci
filozoficko-etického zpracování reality logicky vedly k oslabení, drobení a výsledné degradaci západních elit. Dá se to přímo empiricky pozorovat při pohledu na rozvrat základních politických mezinárodních institucí a na stále duchaprázdnější plejádu politických lídrů. Ani ideový Východ navzdory zkazkám nenabízí žádná konkurenceschopnější východiska, pouze mocensky kašíruje náhle vzniklou totální prázdnotu. Už aby ta doba byla za námi!
