Vláda Habsburků přinesla Čechům i mnoho dobrého. Prospělo zrušení monarchie českým zemím?
Dva klíčové body projednalo Revoluční Národní shromáždění před 106 lety 14. listopadu 1918 v Thunovském paláci v Praze. Za prvé, sesazení habsbursko-lotrinské dynastie z českého trůnu, za druhé, zvolení T. G. Masaryka prezidentem.
Nově vzniklé Československo bylo prohlášeno republikou a ustavena byla tehdy i první jeho vláda v čele s premiérem Karlem Kramářem. Byl to však opravdu prospěšný krok? Z hlediska některých Čechů jistě ano, protože ti v tom viděli splnění svých dávných tužeb a obnovu národní samostatnosti. Nicméně o státní formě se nerozhodlo hned 28. října, ale právě až v polovině listopadu a sám Masaryk zpočátku připouštěl, že by nový stát mohl být monarchií.
Jenomže ostatní národy už s tímto státním útvarem tak spokojeny nebyly. To se týkalo i Slováků, kteří Čechům vytýkali porušení Pittsburské dohody z května 1918, jež slibovala Slovensku autonomii, což se však nestalo. Rozhodně proti novému státu vystupovali Němci, Poláci a Maďaři. Ti poslední pak považovali odtržení Slovenska za českou anexi jejich tradičního historického území – horních Uher. Je tedy patrné, že velká část obyvatelstva nový stát nevítala s nadšením.
Podle vyjádření Masaryka a Beneše mělo být Československo národním státem Čechů a Slováků, realita však byla jiná. K československé národnosti se hlásily asi dvě třetiny obyvatel, zbytek tvořily nespokojené národnostní menšiny. Mnozí Slováci se také považovali za samostatný národ, a nikoliv za součást umělého a účelově vytvořeného československého národa. Čili národnostní problémy známé z Rakouska-Uherska zůstaly a v některých oblastech se situace dokonce zhoršila. Za habsburské monarchie působili v českých zemích v oblastech osídlených převážně Němci, němečtí soudci, úředníci, policisté a četníci. V oblastech s převahou českého obyvatelstva působili na těchto místech Češi. Za první republiky však tyto posty i v místech s dominujícím německým obyvatelstvem obsadili Češi.
V rakouské části monarchie pak obecní zastupitelstva mohla svobodně rozhodovat o pomístních názvech (Husova alej, Žižkovy sady apod.). Po roce 1918 však bylo zástupcům obcí toto právo odepřeno a nutný byl souhlas ministerstva vnitra. Důvod byl jasný, aby náhodou obecní představenstva s převahou německých, maďarských či polských zastupitelů nepojmenovala nějaká památná místa po habsburských panovnících, svých národních hrdinech a dalších nevhodných osobách. To samozřejmě nepřispívalo k oblíbenosti Československa mezi národnostními menšinami.
Československá republika měla spoustu chyb, které neuměla nebo nedokázala řešit. Tou hlavní byla neúspěšná národnostní politika. Uvažovalo se o autonomiích pro Němce, Slováky a Rusíny. Těm prvním nebyla přiznána nikdy, což nakonec vedlo k odtržení československých pohraničních oblastí s převahou německého obyvatelstva a jejich připojení k Německu. Zbývajícím dvěma národům ano, ale teprve až pod tíhou nepříznivých okolností na podzim 1938. Bylo selháním československé politické reprezentace, že dříve se o těchto záležitostech seriózně nejednalo a československá vláda je začala brát vážně teprve tehdy, až k tomu byla přinucena.
To všechno přispělo k tomu, že Československá republika skončila po necelých dvaceti letech Mnichovskou dohodou. Nerozbil ji pouhý tlak zvenčí z hitlerovského Německa, ale také vlastní neschopnost řešit závažné problémy. Biblicky by se dalo říct, že se jednalo o stavbu na písku. Korunu tomu všemu nasadil slabý prezident Edvard Beneš, který ač měl k dispozici silnou armádu, vzdal se zhruba třetiny československého území bez boje, poté abdikoval a emigroval do zahraničí. Republikánství se tedy v československých poměrech ukázalo jako slabé.
Naproti tomu Habsburkové vládli v českých zemích coby čeští králové od roku 1526, tedy téměř 400 let a jejich vláda přinesla Čechům i hodně dobrého. Nebylo by proto tenkrát lepší zachovat české země coby království jako součást habsburského soustátí a to federalizovat tak, jak to chtěl poslední rakouský císař Karel I.? Nejspíš ano.
Autor je ředitelem Českého královského institutu
