Petr Havlík: Žijeme v éře destruktivní marketingové politiky
V těchto dnech si budeme opět připomínat vítězství Západu ve studené válce. Naše republika se s tímto vítězstvím svezla, což mělo za následek změnu režimu. Změna režimu však automaticky neznamenala změnu mravů. Máme po 35 letech kompletní demokratický skelet, který však občas postrádá obsah. Hodnoty a zásady, jako je solidarita, sounáležitost, lidskost, slušnost a smysl pro fair play volby nevyhrávají. A to nejen u nás.
Jako by byl celý politický svět jevištěm plným egocentriků, kteří svoji permanentní sebeprezentaci chápou jen jako nelítostný boj o moc, boj bez pravidel. Žijeme v nadprodukci informací v on-line režimu, k níž patří i forma agrese a hrubosti, což je prý dáno poptávkou po silných vůdcích. Žijeme od voleb do voleb v trvalé politické kampani. Politika je jen pokračováním byznysu jinými prostředky ve formátu bezzásadové show a různých rafinovaných forem manipulací. Rozhoduje síla peněz. Mysleme na to, až se zase budeme dojímat nad příběhem 17. listopadu 1989.
Vyhrávají ti, kteří žádná dilemata se střetem zájmů neřeší. Drží se zásady, že slibem nezarmoutí. Demokratický Západ vždy deklaruje sílu právního státu, svobody a demokracie, ale realita je nezřídka jiná. Relativizace základních hodnot a jejich trvalá eroze nás oslabují uvnitř i vně, i v konfrontaci s ostatním světem. Zejména Evropa si nezvládnutou migrací, přebujelou byrokracií s množstvím regulací a příliš exponovaným green dealem zadělala na velké potíže. Není divu, že politická scéna hnědne a rudne. Klasik politického marketingu z USA Mark Penn (nar. 1954) z vlivné agentury PSB cynicky tvrdil, že masivní negativní kampaň dokáže utvářet názor voličů, aniž jim předložíte jediný důkaz. A také pravil, že je třeba v kampani říkat lidem jen to, co chtějí slyšet. Podle něj do kampaně lidskost a odpovědnost nepatří. Stačí pořádný rámus, kontrola nad průzkumy veřejného mínění a head liny ve vlivných médiích. Vítězí síla se všemi možnými i zdánlivě nemožnými prostředky, síla destruktivní marketingové politiky. Chybí autentičtí vůdcové se silnou vizí a se silným osobním příběhem. Často propadnou v sítích stávajících politických subjektů. Na horu se dostávají predátoři a pak také loajální elastičtí služebníčci, malí údržbáři moci (osobnostní polotovary), kteří nikoho neohrožují a plní zadání svých zákulisních hybatelů. Jejich heslo je – „každý den navíc je dobrý“. Je to podivná samozvaná oslava průměru.
Mravní vratkost se týká i „jemné nuance“ mezi strategií řídit stát jako firmu a realitou, což znamená řídit stát pro svou firmu. V pocitech zoufalství volíme tzv. menší zlo, ovšem s tím dovětkem, že z toho menšího zla se časem může vyklubat pěkný prevít. Zlo je zlo, dokáže metastázovat, a má velký apetit vládnout, a to i proto (nebo spíše hlavně proto), aby si ochránilo svoji beztrestnost. Ve svém důsledku jde o plíživou trvalou demontáž právního státu. A tuto sebedestrukci často nevědomky podporujeme svou lhostejností. Pak máme na scéně vyznavače jediné pravdy a velkého dobra a absolutní spravedlnosti. Jenže ve jménu této „svaté víry“ bylo napácháno hodně chyb a zla. Zlo se vrací na scénu v jiném kabátě. Se zlem není radno kšeftovat, ať má jakoukoliv podobu. Naše civilizace je pod permanentním tlakem ruské a čínské hybridní války. Svět se rozdělil podle nových siločar globální moci. Východní říše se svými spojenci dokážou využívat všech našich slabostí, nevědomostí a naivity. Právě proto je dnes tak důležitá síla Spojených států, aby se ta křehká rovnováha moci nepřeklopila definitivně na Východ. V politice, tak jako v životě, se na žádná, kdyby nehraje, za chyby se tvrdě platí a slovo vděčnost zde nenajde svoje uplatnění. Bohužel.
Realitu, skutečnost, fakta a pravdu nahrazují obratné manipulace při interpretaci reality, umně se u toho využívají všudypřítomné komunikační prostředky. Virtuální konstrukce vytlačily realitu. Ten, kdo pro svou verzi získá většinovou přízeň vyhrává. Moc má pak tendenci korumpovat a absolutní moc korumpuje absolutně. Nemá smysl si dělat nějaké iluze. Jestli chceme definovat a utvářet budoucnost, pak musíme znát dobře vlastní minulost. Už jen proto, abychom neopakovali staré chyby. Co a jak se u nás odehrálo při masivní redistribuci majetku? Kdo je (byl) kdo? Nad minulostí už nemá smysl plakat (důležité je však ji dobře znát) a taky není třeba se bát budoucnosti. Strach z budoucnosti nás může paralyzovat. Nedovolme, aby strach rozhodl o naší budoucnosti. To, co můžeme udělat teď a tady, pak udělejme nyní v přítomném okamžiku. Budoucnost utváříme v současnosti, pro sebe, pro své blízké, pro příští generace. Všichni máme tento závazek a tuto odpovědnost. Zní to možná banálně, ale je to tak. Naše myšlenky, naše přesvědčení a naše vědomí dokážou změnit náš život, je-li to nutné.
Základní podmínkou budoucnosti lidstva je učinit vše pro společné přežití, tedy neeskalovat napětí, které by mohlo vyústit v globální zkázu. To by pak mohl být definitní celosvětový blackout, a nešlo by jenom o elektřinu, od které se však všechno odvíjí. Chceme věřit tomu, že tato apokalypsa nenastane, ale není to snadné při sledování válečných konfliktů, při výhružkách různých autokratů, při opětovném narůstání antisemitismu, při neschopnosti světového společenství uplatňovat svoji autoritu… Náš společný život je jako hra, ale každá hra musí mít svá společně sdílená pravidla. To je to oč tu běží. Poučit bychom se měli i z dějin dávných civilizací (a z jejich konců), ale také z hrůz minulého století. Proč se to stalo?
Dobrý politik, tedy schopný dočasný správce našich daní, by měl být především dobrým prodavačem nadějí. Nezvratný politikův konec nastává tehdy, když vzbuzuje směsici těchto tří pocitů – pohrdání, smutku a výsměchu. O nějaké naději už pak nemůže být ani řeči. Co udělá zklamaný, a ne příliš ukotvený volič? Klidně zvolí diktátora, který vysílá svoje poselství o vládě tvrdé ruky, která zavede pořádek. Vlastně říká – „nemusíte mě milovat, mně stačí, když se mě budete bát“. Jaký je recept na šťastnou společnou budoucnost? Nevím, ale měli bychom se o to snažit každý den. „Bože, dej nám sílu k malým každodenním krokům, abychom se nenechali úplně otrávit dnešní destruktivní marketingovou politikou. Chraňme si svoje Já a svůj mikrosvět. Posilovat imunitu nepotřebujeme jen proti respiračním onemocněním, ale také proti marketingovým virtuálním masážím. To ovlivnit můžeme…, aniž bychom museli utíkat do „alternativního ezoterického světa“. Hledejme klid a inspirace v přírodě, v umění, a především ve svých silných osobních vztazích, udělejme si každý den alespoň jednu malou radost. Neztrácejme víru v dobro. Nenechme si ji vzít.
