Zaveďme dny utrpení českého lidu. Je nutné si historické tragédie připomínat a kriticky je rozebírat
Pomalu doznívá konec oslav 17. 11., jež ztělesňují jednak oslavy svobody a demokracie, jednak studentského hnutí a hlavně pád totalitní diktatury s vedoucí úlohou Komunistické strany Československa. Bezesporu je 17. listopad spolu 28. říjnem nejvýznamnějším dnem pro české občany. Na konci října slavíme, že jsme svůj svébytný stát založili, a listopadové oslavy nám připomínají, jak je důležité mít nejen stát, ale i svobodu a demokracii – bez nich je pro člověka stát přítěží.
Kromě výše zmíněných státních svátků se v průběhu celého roku slaví dalších pět státních svátků a ještě sedm tzv. ostatních svátků. Vesměs jde o oslavy v určitém pozitivním vyznění, kdy si připomínáme, resp. oslavujeme, výdobytky, kterých jsme jako společnost dosáhli, anebo jde o události, které považujeme za určující pro naši kulturu a historii. Položili jste si však někdy otázku, zda bychom si – s podobnou významností – neměli připomínat i dny, které byly pro český lid tragédií a částečnou zkázou?
Shodně jsem tyto dny, které hned předestřu, označil za „dny utrpení českého lidu“. Věřím, že jasnou společenskou shodu najdeme na těchto dnech (určitě bychom mohli nalézt i více případů, kdy český lid značně utrpěl):
- 25. 2., kdy nastal v roce 1948 komunistický převrat.
- 16. 3., kdy se v roce 1939 z Československa stal protektorát Čechy a Morava.
- 21. 8., kdy v roce 1968 vojska Varšavské smlouvy pod taktovkou Sovětského svazu násilně zamezila demokratizaci.
- 29. 9., kdy se roku 1938 český národ stal obětí velmocenského šachu a byl smluvními spojenci ponechán na pospas.
Tyto čtyři zmíněné dny se pojí s dvěma hrůznými totalitními ideologiemi, které zasáhly český lid v průběhu 20. století. Prvně jsme se v roce 1938, resp. 1939, stali obětí velmocenské politiky appeasmentu, jenž následně vedl k bezprecedentnímu utrpení. Nejenže jsme v noci z 29. na 30. září 1938 byli „o nás a bez nás“ připraveni o značnou část svého území, nýbrž jsme se následně ve dnech 14.‒16. března 1939 dostali pod faktickou okupaci a podrobení nacistickým Německem. Český či československý lid byl po úspěšných dvaceti letech budování vlastního demokratického státu podroben a československá demokracie a svoboda potlačeny.
Nabytou částečnou svobodu po konci druhé světové války a pádu nacistického režimu jsme však zanedlouho ztratili, a to když jsme podlehli komunistickému tlaku (se značnou podporou Sovětského svazu). Dnem 25. února 1948 se z Československa opět stal totalitní režim potírající demokracii a svobodu. Tento režim sice mohl trvat „pouhých“ dvacet let, nicméně 21. srpna 1968 byl český lid vnější intervencí zastaven; život v totalitě tedy trval neúprosných 41 let.
Proč tedy zavést dny utrpení českého lidu?
V odstavcích výše jsem základně připomenul následky, které na český lid dopadly v souvislosti s temnými dny české historie. V době (státního) svátku se v Česku více méně zastaví běžný chod věcí. Většina lidí nemusí jít do práce a všelijaké části společnosti se shromažďují a pořádají různé (oslavující) aktivity. Považuji za klíčové, aby se i „dnům utrpení českého lidu“ dostalo stejné míry důležitosti, tzn. prostoru.
Je jasné, že vzhledem k těmto čtyřem datům není nic k oslavě; je však mnoho k připomínání. A to nemyslím jen přítomným pohledem, kdy můžeme pocítit vděk, že již nezakoušíme hrůzy, které se děly v 20. století. Považuji totiž za naprosto nutné, aby se každý rok připomínaly všechny souvislosti: příčiny, průběh, následky. Rovněž je nutné vést kritické debaty o tom, co Češi mohli udělat lépe a kde chybovali. Poučení je totiž základním aspektem, jak lépe čelit znovu se opakujícím výzvám, ne-li hrozbám.
Je totiž bláhové myslet si, že podobným hrozbám nebudeme čelit, že všechno možné utrpení skončilo pádem železné opony. Francis Fukuyama se ve své tezi, že rokem 1989 skončily dějiny a zvítězil liberalismus bohužel mýlil. Nejzřetelněji lze vidět vnější hrozby ztělesněné primárně Ruskem, následované Čínou, Íránem nebo Severní Koreou. Shodně všechny zmíněné režimy usilují o zničení (dosavadní) západní hegemonie a o destrukci demokracie a svobody. To, že se nebudou ostýchat použít válku jako instrument, nám v roce 2022 předvedlo Rusko.
V rámci vnitřních hrozeb – pojímáno evropským prostorem, jehož jsme součástí – lze vidět narůstající sílu proudů, které jaksi demokracii zpochybňují a alespoň implicitně honosí jednak nacistické, jednak komunistické režimy a hrůzy. Zcela nesporně zde vždy budou působit extremistické skupiny, jejichž konečným cílem bude dispozice nekontrolovanou a nekontrolovatelnou mocí.
Právě ony „dny utrpení českého lidu“ mohou sloužit jako obranný mechanismus vůči těmto proudům – každý rok si čtyřikrát ročně připomenout, jak rozmanitými způsoby lze přijít o demokracii, svobodu a de facto i vlastní život. Není dobře se vracet pouze k momentům, které jsou pozitivní a zobrazují hrdinství a úspěch českého lidu – jako každá společnost máme i my Češi své temné momenty: nechť jsou řádně připomínány a kriticky rozebírány. Posílí to v důsledku nás všechny.
