Fištejn: Staré struktury proti novému světu. „Trumpistická“ revoluce je hrobařem socialistické ideologie
Po silném výsledku amerických prezidentských voleb se povaha politické polemiky v tisku radikálně změnila v pravý opak. Nápadně ubylo nevyvratitelných argumentů dokazujících, že za žádných okolností se Donald Trump nikdy, ani ve zlém snu, nemůže stát prezidentem, jelikož to odporuje všem sociálním a fyzikálním zákonům, jak je lidstvo zná. Přibylo naopak novinových titulků jako ten od politologa Charlese Keslera z CRB: „Amerika zčervenala: „Kdopak stál na špatné straně dějin?“ Nebo dokonce zcela blasfemických tvrzení typu „Je to obrovské vítězství pro vědu a akademické svobody“, jak zní název článku Johna Tierneyho v City Journal. V němém úžasu slyšíme od seriózních autorit úrovně Fareeda Zakharii ze CNN, že nikdo ze znalců ani na vteřinu nepochyboval o vítězství zrzavého klauna, a pokud se nám zdálo něco jiného, měli bychom neprodleně vyhledat psychiatra.
Neznamená to samozřejmě, že v táboře uvědomělých občanů nezraje mohutný odpor, který časem trumpismus jistě smete z povrchu zemského. Už skoro tucet „probuzených“ (woke) dívek si na znak protestu oholil lebky a po celé čtyřleté funkční období budou odmítat pohlavní styk s muži. O letošním Dnu díkuvzdání demonstrativně nepozvaly ke stolu příbuzné, kteří volili odporného misogyna Trumpa, čímž určitě zarazily do jeho rakve poslední hřebík. Avšak tímto aktem vzdoru jen posílily neodbytný dojem, že ve světě dominuje zcela jiný duchovní trend.
Ten komentátorka liberálního listu The Financial Times Jemima Kellyová označuje překvapivými slovy „Všude je cítit změna nálad vůči Trumpovi!“ V článku tohoto názvu z 24. listopadu čteme: „Na nějakém večírku, jehož se účastnili lidé dobře situovaní a politicky pokrokoví, si mě jedna žena vzala stranou, že se mnou naléhavě potřebuje mluvit. O čempak, táži se neochotně. O Trumpovi, říká. Ó, Bože! pomyslím si, asi jsem ji urazila svým posledním sloupečkem. Ona však pronese pár slov, která mi od té doby nejdou z hlavy: „Problém je v tom, že ho začínám mít ráda!“ A žena, která až doteď pevně stála na levicové straně politického spektra, znepokojeně vypráví o tom, co se nyní odehrává v její duši: „Zjišťuji, že mi mimoděčně začíná imponovat jeho „pankáčské“ postavení štvance a vyvrhele, odvaha vypadat jako šašek, ochota říkat nahlas, co si opravdu myslí a cítí, nikoli to, co se má, jeho protiválečný a protivládní postoj, který tvrdošíjně prosazuje.“ Nejhorší je, že tento názor zdaleka není ojedinělý. Setkávám se s ním na obou březích Atlantiku, a čím více se blížily volby, tím častěji. Tím v podstatě končí každá diskuse o Trumpovi. Prostě ohledně Trumpa můžeme konstatovat radikální změnu nálad.“
I když se i u nás už objevují první plaché vlaštovky, první známky hbitého obracení kabátů, celkově k viditelné změně nálad u českých autorů zatím nedochází. Ve vzduchu visí jakési mučivé rozpaky. Čeští myslitelé jako obvykle zaostávají sto let za opicemi. I ti, co přiznávají, že ve světě nejspíš dochází k paradigmatickému zlomu, nejsou schopni srozumitelně popsat, v čem asi tento zlom spočívá. Jaké paradigma se noří do irelevance a jaké se v bolestech rodí? Novináři jsou stále přesvědčeni, že smyslem jejich nádeničiny je odhalit k uzávěrce něco nepěkného o Trumpovi, jeho ženě či aspoň jeho sousedech. Jejich povinný, jakoby chápavý úšklebek jim zamrzá na rtech, aniž by se dostavilo poznání toho, v čem vlastně chybovali. Nemohou uvěřit, že toto hnidopišství s poctivým deníkářským řemeslem nikdy nemělo nic společného.
Pes je zakopán v tom, že celá „uvědomělá“ ideologie byla v podstatě vývojovou podobou neomarxistického, levicově liberálního myšlení a liché byly všechny snahy dokázat, že mezi socialismem a tím, co ve své kampani prosazovala Kamala Harrisová, leží oceány. Ze socialistického učení venkoncem vycházely veškeré premisy Harrisové, potažmo Demokratické strany: zbytnělý pečovatelský stát omezující a vše regulující, důraz na důslednou cenzuru (heslo „Za vaši a naši cenzuru!“, jakási parafráze na svobodomyslný slogan), zavedení povinných cen a třídní zacílení dotací na bydlení, kolektivistická revize představ o vlastnictví, vítězství pohlavních příznaků nad zdravým rozumem, neuvěřitelná byrokratizace společnosti se vznikem dědičného úřednictva, primát institucí nad charismatickou osobností a jako instrument nového uspořádání společnosti podmanění silových rezortů, justice, školství a tisku státem. Zkrátka to, co je míněno termínem „deep state“.
Kdyby se Trumpovi kritici při hodnocení jeho potenciálních jmenování méně zabývali hnidopišským ohledáváním osobností kandidátů a jejich domnělých či skutečných sexuálních skandálů a věnovali se jejich názorům a pracovním postupům, tak by možná lépe pochopili, v čem spočívá nové paradigma spojené s nástupem konzervativní demokracie. Je to v první řadě právě zápas se zbytnělým státem, který si užuž podrobil a znehybněl vše živorodé ve společnosti. Týká se to v první řadě dědičného úřednictva, které si zcela zmonopolizovalo styk mezi občanem a státem a jehož bazálním instinktem je nekontrolovaně se množit. Nová filozofie vychází z toho, že vzdálenost mezi občanem a státem nebo mezi prací a jejím výsledkem má být co nejkratší a bezprostřednější. Jejím heslem je nyní decentralizace státu. Veškeré rozhodovací kompetence by měly být přesunuty na nižší územní a správní úroveň a být napříště věcí obcí, spolků, místních sdružení. Výsledkem by byla celá revoluční síťová organizace společnosti, o níž politologové snili již v 90. letech minulého století, leč jejich vize se nikdy neuskutečnily kvůli nezájmu vrchnosti. Nyní by tu však zájem byl.
V kampani se Trump z taktických důvodů distancoval od tzv. Projektu 2025, jehož autorem je skupina konzervativních myslitelů z mozkového trustu Heritage Foundation. Leč je radno si ho pozorně prostudovat než jej tupě odsuzovat, neboť nová vláda k jeho myšlenkám zajisté bude mít blízko. Je v něm celý patos boje proti hierarchicky centralizovanému uspořádání společnosti ve prospěch síťového a autonomistického zřízení. Ředitel mozkového trustu a hlavní autor Projektu 2025 Kevin Roberts navrhuje provést nikoli čistku, nýbrž očistu státního aparátu, k němuž se podle jeho odhadu přisálo na 45 tisíc zcela postradatelných úředníčků. Je příznačné, že Robertsův bestseller Vrátit si Washington a zachránit Ameriku měl původně pracovní název Spálit Washington!, což mnohem lépe vystihuje protisystémový buřičský patos celého projektu.
Je známo, že ideje nadobro odumírají, když se jejich faktický význam stává pravým opakem původního smyslu. Opravdovými zpátečníky a tmáři jsou dnes ti, kdož tupě mechanicky obviňují trumpismus z pokusu vrátit společnost do minulosti, ježto je údajně v protikladu k výdobytkům sociálního pokroku. Ve své omezenosti zapomněli na to, že společenský vývoj je vždy výsledkem překonání protikladů. Proto přistupují k Trumpovým nominacím na členy vlády uboze scholasticky. Školometsky zdůrazňují u kandidátů všechno možné, jen ne to hlavní. U kandidáta na ministra financí Scotta Bessenta si kritici všímají, že je přiznaný gay a že vydělal velké jmění prací ve fondu George Sorose, což má tak nějak vrhnout stín na jeho mravní integritu. Úzkoprsost takových šťouralů se zračí v tom, že u nich vůbec nevyvolává etické pochybnosti skutečnost, že jejich morální apoštol Soros zůstává i nyní největším podílníkem v Bessentově investiční společnosti Key Square Group. Přitom si dokážou nevšimnout rozhodujícího rysu potenciálního šéfa Federální rezervní banky – je prosazovatelem blockchainů – bitcoinů a jiných kryptoměn. Proč asi? Právě proto, že jejich emitentem není stát! Je to důležitý krok směrem k decentralizaci společnosti, k odstátnění jedné ze znakových funkcí státního monstra. Ve výsledku je to posílení síťové povahy budoucí společnosti.
Trump se mimoděk stal čímsi jako lakmusovým papírkem umožňujícím snadno rozeznat, komu vpravdě jde o zásadní proměnu společnosti k lepšímu a kdo se jenom zuby nehty drží navyklých způsobů a přežitých hodnot. Nynější trumpistická revoluce je v podstatě finálním hrobařem celé socialistické ideologie, která bude muset projít bolestnou metamorfózou, aby se znovu stala aspoň trochu relevantní. Je to zároveň smutný ortel nad rebely, kteří svého času správně cítili anachronismus socialistického etatismu a odvážně provozovali protikomunistický odboj, než zdegenerovali ve zpátečnický odboj protokomunistický.