Erdoğanův tah v Sýrii: Asad v provazech, Teherán a Moskva v defenzivě, optimismus pro Izrael
Syrský vůdce Bašár Asad se ocitl v prekérní situaci. Nikdo nechce, aby jeho režim padl, ale všem hráčům v jeho občanské válce vyhovuje jeho naprostá závislost na pomoci zvenčí.
Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan se rozhodl, že omezení vlivu Íránu v jeho sousedství stojí za pokus. Bylo jen otázkou času, kdy se pokusí využít škod, jež v teheránské sféře vlivu způsobil Izrael po útocích Hamásu z loňského 7. října. Ten čas zřejmě nastal.
Po osmileté pauze v syrské občanské válce převzali 30. listopadu tamní povstalci za podpory Turecka kontrolu nad Aleppem. Do 3. prosince postoupili až k městu Hamá, čímž se ocitli zhruba na půl cesty mezi Aleppem a hlavním městem Damaškem. To se jim nepodařilo ani v době, kdy se jim v první fázi války dařilo nejvíce.
V geopolitické hře, která se na syrském území odehrává, to pořádně zamíchalo kartami. Prezident Bašár Asad se vydal na neplánovanou cestu do Moskvy, aby se ujistil o podpoře režimu Vladimira Putina. Ruský prezident pro změnu naléhal na tureckého, aby ofenzivu ukončil. Ruská letadla mezitím začala – poprvé po letech – zasahovat povstalecké pozice.
Asadův sestup
Syrská občanská válka fakticky skončila v prosinci 2016, kdy syrské vládní síly Aleppo znovu plně ovládly. Asad konflikt přežil, ale pouze jako vůdce nejsilnější frakce na roztříštěné syrské scéně.
Asadův režim ztratil důležité oblasti na severu a východě ve prospěch mnoha různých nepřátelských sil. Profitovali z toho islamisté z Haját Tahrír aš-Šám, jednotky podporované Tureckem, Islámský stát i kurdští separatisté. Za své vítězství, pokud tomu tak chceme říkat, vděčil ruské letecké podpoře a Íránu s Hizballáhem. Závislosti na podpoře těchto aktérů se v následujících letech už nezbavil.
Když však Rusové v roce 2022 napadli Ukrajinu, nemohli Sýrii věnovat tolik pozornosti jako do té doby. Moskva kalkulovala, že si to může dovolit, protože Írán je stále schopen Asadův režim vojensky podporovat a protože Turecku se nevyplatí povstalecké hnutí oživovat.
Asad ruské dilema pochopil. Věděl, že potřebuje získat nové spojence, aby se nestal pouhou loutkou, již po libosti ovládají íránští ajatolláhové. Proto se loni snažil o usmíření se Spojenými arabskými emiráty a Saúdskou Arábií.
To samo o sobě však nestačilo, aby mohl hrát s Íránci rovnocennější partii. Celou tu dobu také doutnal konflikt mezi Íránem a Izraelem. Asad věděl, že pokud se rozhoří naplno, Sýrie nezůstane ušetřena.
To byl širší kontext, v němž se odehrál útok 7. října. Rozpoutal regionální konflikt, který íránské zájmy v Sýrii a Libanonu těžce poškodil. Otevřel tím prostor dalším aktérům; a protože Rusové mají svého dost na Ukrajině, Turci dostali svoji šanci doslova naservírovanou až pod nos.
Připravení Turci
Ankara (a její síť povstaleckých sil) celé diplomatické manévry pozorně sledovala a pečlivě plánovala. Rozjela vlastní úsilí o normalizaci vztahů s Asadovým režimem. Erdoğan viděl, jak arabské státy své vztahy s Damaškem vylepšují, a chtěl ze syrské ochoty diverzifikovat její spojenecké portfolio také těžit.
Bylo však pro něho obtížné vzniklou mezeru na diplomatickém trhu účelně zaplnit. Syrské zájmy se neshodují s tureckými tak přesně jako se zájmy Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, s nimiž sdílí kromě potřeby omezit íránský vliv i odpor vůči sunnitským islamistům.
Damašek a Ankara se shodují v jednotlivostech (příkladem může být boj proti kurdskému separatismu), ale obecně je Turecko pro Asada mnohem více hrozbou než spojencem. Turecké síly přímo okupují rozsáhlé území na severu Sýrie; hlavním zahraničním podporovatelem syrských povstalců je právě Ankara.
Asad se nepotřeboval distancovat od Íránu, kdyby to mělo znamenat, že se vydá na milost jiné zemi s regionálními mocenskými ambicemi. To vysvětluje, proč v červenci odmítl Erdoğanovu nabídku na normalizaci vzájemných vztahů (jako podmínku pro jakýkoli takový krok stanovil stažení tureckých sil ze své země). Ofenzíva povstalců v posledních dnech jeho obavy potvrdila.
Turci patrně věděli, že jejich diplomatické kroky pravděpodobně nemají mnoho nadějí na úspěch. Přesto v nich pokračovali, protože nemohli tušit, jak rychle oslabí Írán a Hizballáh. Když je Izrael defacto vyřadil ze hry, otevřelo to Ankaře příležitost, kterou si prostě nemohla nechat ujít.
Komplikovaná skládačka
Rychlost povstaleckého tažení přitom naznačuje, že Ankara se na tuto příležitost připravila s dostatečným předstihem. A rychlost, s níž padlo Aleppo, pravděpodobně odráží skutečnou slabost Íránu v oblasti. Prakticky rok trvající konflikt s Izraelem přinutil Teherán (i Hizballáh) směřovat své omezené zdroje jinam – a v syrské obraně to nechalo díry, jichž povstalci využili.
Pro Izrael je to nečekaný důsledek jeho války proti Íránu, jenž pro židovský stát představuje riziko i naději. Jednoduše řečeno, nechce, aby Asadův režim padl, protože by tím vzniklo mocenské vakuum, které by nejspíš zaplnili nejrůznější sunnitští džihádisté (i přes citovaná vstřícná prohlášení).
Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty to vnímají podobně. Podobě jako Turci chtějí omezit vliv Íránu, ale z týchž důvodů nemají zájem na Asadově pádu. Problém je, že vzhledem k rozložení sil v Sýrii je obtížné této rovnováhy dosáhnout, natož ji udržet.
Zásadní otázkou pro bezprostřední vývoj je, jak účinně budou Teherán a Moskva Asadovi v odporu proti současné ofenzivě pomáhat. Syrský prezident v pondělí mluvil i s íránským prezidentem Masúdem Pezeškjánem a iráckým premiérem Muhammadem as-Sudáním; obrátil se i na Erdoğana. Ujištění o podpoře dostal pouze z Íránu – za současného stavu věcí mu však není mnoho platné.
Na druhé straně syrští povstalci byli vždy značně nesourodá parta, což jim brání v dosažení výraznějších úspěchů. Kdyby se jim tentokrát nějakým způsobem podařilo režim svrhnout, udělá to ze Sýrie novou Libyi či Somálsko; její území ovládnou různé ozbrojené party banditů, z nichž každá bude mít podporu té či oné regionální mocnosti. O to nikdo nestojí, což dává naději Asadovi osobně, když už ne jeho zemi.
S jistotou tedy víme pouze tolik, že dlouhodobý vliv Íránu v oblasti je zásadně oslaben a že Turecko chce zaujmout jeho místo. Pro Evropany však je také mimořádně zajímavé, jak se oživení syrské občanské války podepisuje na zájmech Moskvy.
Rusko opouští klíčovou základnu
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov podle zpravodajského webu Turkiye Gazetesi telefonoval se svými tureckými a íránskými diplomatickými kolegy. Moskva sice letecky Asada znovu podržela, ale její pozice novým vývojem vážně utrpěla.
Ruská námořní základna v syrském Tartusu se zdá být bezprostředně ohrožena a Moskva již přijímá preventivní opatření. V současné době má v Tartusu základnu pěti námořních lodí a jedna ponorka (dvě fregaty třídy Gorškov, jedna fregata třídy Grigorovič, dva pomocné tankery a jedna vylepšená ponorka třídy Kilo).
Tanker Jelňa, jedno z pomocných či zásobovacích plavidel, odplul z Tartusu v pondělí ráno, přičemž informace respektovaného námořního analytika Jamese Droxforda naznačují, že přinejmenším některá další plavidla opustila přístav také.
Jedná se o první viditelnou známku toho, že i Rusko je v Sýrii v defenzivě. Námořní základna v Tartusu na středomořském pobřeží je pro Moskvu důležitým strategickým aktivem. Ruské námořnictvo ji zde provozuje od roku 1971.
Po rozpadu Sovětského svazu význam základny poklesl, ale po začátku syrské občanské války v roce 2012 opět vzrostl (a s tím i intenzita jejího využití). Stala se hlavní námořní základnou Ruska v zahraničí.
Od zahájení druhé fáze invaze na Ukrajinu v roce 2022 význam Tartusu ještě stoupl. Rusko ještě před invazí svou tamní přítomnost posílilo, aby čelilo případnému přímému zapojení námořních sil NATO.
Tartus fungoval jako základna pro velké válečné lodě, které se hodlaly zapojit do bojů v Černém moři. Většině z nich však Turecko po zahájení invaze ve vstupu do Černého moře brání. Tato plavidla tak zůstávají ve Středozemním moři.
Stejně se vede i ruské špionážní lodi Jantar, která je známá tím, že se pohybuje v blízkosti podmořských kabelů. Na samém konci listopadu krátce zavítala do Alžíru (od té doby se její vysílání AIS informující o poloze ztratilo).
Přeceněné síly
Role základny v Tartusu pro záměry Moskvy tak zůstává klíčová. Nyní se však zdá, že ruské válečné lodě kdysi bezpečný přístav opouštějí. Očekává se, že poplují ze Středozemního moře do Baltského moře.
Pokud budou Rusové nyní potřebovat posílit přítomnost v Sýrii nebo evakuovat těžkou techniku, mohou se o cestu přes Černé moře pokusit znovu. V takovém případě – i kdyby je Turci tentokrát pustili – se ovšem vystaví ukrajinským dronům.
To celé dohromady vykresluje obrázek mocnosti, která přecenila své síly a musí nyní mezi svými zájmy pečlivě prioritizovat. Není divu, že šéfdiplomat Lavrov měl s kolegy v regionu o čem mluvit.
