Jak neudělat puč: Jihokorejský prezident odešel samovznícením. Zdánlivá komedie je ale velký průšvih
Důležitá asijská demokracie (a klíčový spojenec Západu v geopolitickém souboji s Čínou a Ruskem) utrpěla v Soulu vítězství, o které nikdo nestál.
K čemu jsou humoristé, když stačí psát zpravodajství? Představte si, že jste fotbalista a zrovna nemáte nejlepší den. Vlastní vinou prohráváte, ve snaze skóre srovnat si spletete branky a vstřelíte vlastní gól, přičemž si ještě zlomíte nohu. Začnete nadávat, jste tedy vyloučeni; po cestě ze hřiště si vypíchnete oko rohovým praporkem, pročež máte na krku žalobu za ničení klubového majetku.
Zhruba tolik předvedl tento týden jihokorejský prezident Jun Suk-jol. Co přesně se stalo?
Kočka leze dírou, poslanec oknem
V úterý večer vyhlásil prezident stanné právo, protože se ne a ne dohodnout s parlamentem. V Koreji však musí takový tah týž parlament schválit; kdosi tedy nechal obehnat budovu parlamentu vojenským kordonem zjevně proto, aby se dovnitř nedostali poslanci a nemohli hlasovat proti.
Sto devadesát zákonodárců nicméně do budovy proniklo (většina jich vlezla okny) a všichni do jednoho hlasovali proti stannému právu. Prezident Jun si to tedy rozmyslel a opatření na druhý den ráno zase odvolal. („Budu vám vládnout železnou rukou! Vy nechcete? No tak ne...“) Po celé Asii bylo slyšet klapání, jak příznivcům i odpůrcům Soulu padaly na zem čelisti.
Nenechme se však mýlit lehkým tónem. Ten příběh sice vypadá, jako by jej napsali Laurel a Hardy ve stavu mozkové mrtvice, ale je to pořádný průšvih.
V poválečné Jižní Koreji (tedy po roce 1953) bývalo stanné právo svého druhu zvykem; naposledy se tak však stalo v roce 1979. Od té doby přenechávali tamní politici tento razantní prostředek správy věcí veřejných zemím, jako jsou Indonésie, Thajsko, Filipíny a naposledy Myanmar. Z Jižní Koreje se mezitím stala živá, pevně zavedená demokracie a silný spojenec USA. Junovo představení politické akrobacie té dobré pověsti zrovna nepomáhá.
Typ stanného práva, který prezident vyhlásil, je určen pro chvíle, kdy závažná krize (válka, přírodní katastrofa nebo povstání) brání státu ve výkonu jeho funkcí. V podstatě pozastavuje pravomoci civilních úřadů a uděluje široké pravomoci armádě.
Politický pat
Jun však zároveň zakázal veřejné demonstrace, nařídil, aby se stážisté a rezidenti ve zdravotnictví (mnoho z nich je již od února ve stávce) vrátili během 48 hodin do práce – a rozpustil parlament. Poslanci své vlastní rozpuštění ignorovali. (Šťastný věk pro politického reportéra, jenž se v přísně analytickém textu nemůže vyhnout výrazu „dělat si šoufky“.)
Jižní Korea ovšem není ve válce ani nečelí povstání, takže nad Junovým tahem zůstává leckomu rozum stát. Prezident jím patrně chtěl prolomit politický pat, kdy proti sobě poštval konzervativní administrativu a parlament, v němž mají převahu liberálové z opoziční Demokratické strany.
Spor se vyhrotil především kvůli dvěma záležitostem: návrhu zákona o rozpočtu na rok 2025. Tato patová situace způsobila, že vláda není schopna řešit naléhavé ekonomické trable ani výpadky státních služeb.
Druhá věc je, že se poslanci z Demokratické strany snaží podat ústavní žalobu na prokurátory, kteří se v říjnu rozhodli neobvinit Junovu manželku kvůli podezření z investičních podvodů a „přijímání nevhodných darů“.
Může za to Pchjong-jang
Přičtěte k tomu krizi ve zdravotnictví (zmíněnou stávku mladších lékařů a dalších pracovníků ve zdravotnictví). Jun to vše popsal jako „pokus protistátních sil narušit ústavní pořádek“. Protože mu to ovšem zřejmě přišlo málo, přidal zmínku o sympatizantech Severní Koreje, ačkoli ruku Pchjong-jangu v jeho sporech s opozicí dosud nikdo nehledal.
To neznamená, že vývoj v KLDR k nervozitě na Korejském poloostrově nepřispěl. V posledních měsících Pchjong-jang zintenzivnil své vojenské aktivity, provedl několik raketových testů a opakovaně Soulu i jeho spojencům vyhrožoval.
Spíše než uklidnění situace však mohlo vyhlášení stanného práva nestabilitu ještě vystupňovat. Paralyzovaná jihokorejská vláda by nebyla schopna bránit zemi před severokorejskou agresí; mohla naopak Pchjong-jang k eskalaci povzbudit.
K tomu nakonec nedošlo. Kdyby však prezident Jun se svým opatřením uspěl, válečný stav by mohl narušit americko-jihokorejské spojenectví, klíčovou součást regionální stability, stejně jako vztahy Jižní Koreje s Japonskem. Jen Spojené státy přitom v zemi mají přibližně 28 500 vojáků a mají tak eminentní zájem na jejím stabilním a demokratickém fungování.
Prezidenta v tuto potenciálně kritickou chvíli naštěstí nikdo nebral vážně. Trhy zůstaly v relativním klidu. Korejský won sice prudce klesl, i když později své ztráty zmírnil; ve čtvrtek byl zhruba na 99 procentech své pondělní hodnoty.
Mimořádně trapný moment pak nastal ve středu, kdy vyšlo najevo, že nikdo neví, kdo po zuby ozbrojené policisty k parlamentu vyslal. Zároveň se zjistilo, že na této ožehavé misi sice měli zbraně, nebyli však vybaveni ostrou municí. Jun – snad v souvislosti s tím? – odvolal ministra obrany, který se o tom ovšem dozvěděl až z rozhlasového vysílání.
Jak na impeachment
Junova budoucnost tak není po neúspěšném autopuči (jak politologové říkají pokusu o neústavní uchvácení moci exekutivou) o nic lepší než před ním. V únoru prohrál prezidentův konzervativní blok parlamentní volby, když ve 300členném jednokomorovém Národním shromáždění získal pouze 108 křesel, zatímco progresivní koalice v čele s Demokratickou stranou obsadila 192 křesel. V zářijovém průzkumu Gallup Korea se Junova popularita propadla na 23 procent.
Je těžké proto jeho stanné právo považovat za něco jiného než za cynický pokus o politické přežití. „Zdá se, že z prezidentovy strany jde o velmi přehnanou reakci,“ řekl Sean King, viceprezident newyorské poradenské společnosti Park Strategies, agentuře Bloomberg.
Junova situace je o to ironičtější, že on sám se do funkce dostal coby politický outsider, jehož do sedla vynesla kritika jeho předchůdkyně Pak Kun-hje. Coby hlavní státní žalobce ji Jun stíhal pro korupci a dosáhl historicky prvního odvolání hlavy státu pomocí ústavní žaloby či impeachmentu.
Nyní se bude témuž procesu chtít vyhnout sám. Parlament měl naplánované hlasování o jeho obžalobě již na pátek. (Doufejme, že si poslanci nechají pro případ opětovného budoucího rozpuštění své instituce otevřená okna.)
Pokud Jun Suk-jol sám odstoupí, bude jeho funkci dočasně vykonávat viceprezident Han Tok-su. Pokud neodstoupí, bude o jeho osudu hlasovat parlament; k ústavní obžalobě by bylo třeba nejméně osmi hlasů jeho vlastní Strany lidové moci. Pokud obžaloba uspěje, bude Jun suspendován a o jeho vině (a nuceném odchodu z funkce) rozhodne Ústavní soud.
Napůl prázdná, napůl plná
Příběh vyhlášeného a po šesti hodinách zase zrušeného stanného práva lze vnímat dvěma způsoby. „Rozhodně si myslím, že je to velké vítězství pro demokracii,“ řekl v rozhovoru pro deník The Washington Post bývalý šéf mediálních studií na University of Hong Kong Keith Richburg. „Ukazuje to, že instituce mohou obstát a demokracie může zvítězit, pokud jsou lidé ochotni za ni bojovat. Na jiných místech – například v Gruzii – jsou bezpečnostní složky ochotny jednat proti vlastním lidem s mnohem větší bezohledností.“
Jeho oponent, analytik televize CNN Josh Rogin to viděl obráceně: „Myslím si, že se na to nemůžeme dívat moc optimisticky. Ekonomické potíže, informační chaos a politická dysfunkce nabývají všude na intenzitě. Jun je jen posledním úřadujícím politikem, jemuž se to vymklo z ruky.“
