Cyril Höschl: Jsem králík aneb Proč se bojíme své smrti
Vážený pane profesore, v první řadě bych se chtěl hluboce omluvit, pokud by Vám můj dotaz byl krajně nepříjemný, a pokud byste se rozhodl neodpovídat, budu to respektovat. Čeho se vlastně tak moc člověk obává na své smrti? Proč zkoumání vlastní smrtelnosti vyvolává úzkost a stres? Může toto uvědomění paradoxně pomoci dosáhnout lepších životních výsledků? A dá se říci, že úzkost je de facto celoživotní? Ladislav Fencl
Smrt jako konec našeho bytí vyvolává úzkost a nejistotu zejména proto, že máme přirozený strach z neznáma. Konec života je pro nás velkou neznámou. Neumíme si představit, co se děje po něm, protože máme pouze hypotézy nebo náboženské či filozofické představy, ale skutečná povaha smrti nám zůstává skrytá. Strach z neznáma je přitom jednou z nejhlubších lidských emocí. Smrt představuje konec nejen biologických procesů, ale i naší osobní identity. Mnoho lidí se obává, že po smrti přestanou existovat jako vědomé bytosti, protože naše existence je do velké míry založena na vědomí sebe samých a vztazích s ostatními. Smrt nám bere možnost pokračovat v těchto zkušenostech a vztazích, což navozuje pocit totální ztráty, nebo naopak obavy z převtělení do něčeho velmi neblahého.
Dalším silným zdrojem strachu může být představa fyzické bolesti či utrpení spojeného s umíráním. Ačkoli smrt sama o sobě nemusí být bolestivá a v mnoha případech je spíše poklidná, neznámé aspekty tohoto procesu a možné utrpení, jež můžou smrt předcházet, bývají častým předmětem obav.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
