Petr Havel: Negativní dopady dohody s jihoamerickými státy zemědělci přeceňují
Přes protesty zejména evropských zemědělců podepsala EU dohodu o liberalizaci vzájemného obchodu se sdružením jihoamerických států Mercosur (jde o Brazílii, Argentinu, Paraguay a Uruguay) a hned na počátku je třeba konstatovat, že jde o dohodu pro samotnou EU zejména v současné době potřebnou a výhodnou.
Podpis dohody, která se připravovala více než 20 let, také vítají představitelé prakticky všech oblastí průmyslu, výrazně proti jsou v zásadě jen zemědělci, a to napříč všemi státy, v jejichž čele celkem logicky stojí na zemědělskou produkci více zaměřené země, jako je Francie nebo Polsko. Své výhrady vznesli přitom i naši zemědělci, přičemž společným jmenovatelem pro odmítání dohody je potenciální ohrožení trhu EU v podobě levnějších produktů ze zemí Mercosur, což může vést k poklesu cen také pro evropské producenty příslušných komodit. To samozřejmě vyloučit nelze, možné negativní důsledky se ale podle všeho výrazně přeceňují.
Z importů potenciálně levnějších jihoamerických produktů by měli mít v první řadě prospěch spotřebitelé, neboť levnější suroviny by se měly projevit v nižších nákladech z nich vyráběných potravin. Předmětem obav je přitom zejména kvalita dováženého zboží, tady je ale třeba zdůraznit, že dovozy zemědělských surovin a potravin z takzvaných třetích zemí (zemí mimo EU) musí již dnes splňovat standardy platné v samotné EU, a na unijní trh se tak rizikové produkty, alespoň teoreticky nemohou dostat.
Zemědělci z EU kromě toho také poukazují na skutečnost, že jejich konkurenti v zemích Mercosur mají nižší náklady, neboť nemusí dodržovat množství regulací a povinností, jimiž jsou zatíženi producenti v EU, a v praxi tak jde o souboj v nerovných podnikatelských podmínkách. To je sice částečně pravda, skutečností ale je, že také v mimoevropských (jihoamerických) zemích rostou zemědělcům náklady spojené s výrobou zemědělských surovin vzhledem k rostoucímu společenskému tlaku na ochranu životního prostředí, například na omezování kácení tamních lesních porostů, což mimo jiné ukončilo kariéru bývalého brazilského prezidenta, kterým byl Jair Bolsonaro.
EU navíc již schválila (byť aktuálně o rok odložila) platnost nařízení, které stanovuje zemědělcům i mimo Unii povinnost dokladovat, že při jejich produkci k odlesňování nedochází. I když může být takové opatření obtížně kontrolovatelné, jde nepochybně o jednu z možných netarifních překážek, která může obchod s uskupením Mercosur omezit. Mnohem účelnější ale bude s pravděpodobností hraničící s jistotou zavedení množstevních kvót na import zemědělské produkce ze zemí Mercosur. Tento nástroj přitom už EU zavedla na ochranu svého trhu před dovozy zemědělských a potravinářských komodit z Ukrajiny, a lze proto očekávat, že tomu tak bude i při obchodu s Mercosur.
I když zemědělci tvrdí, že byli v obchodní dohodě Mercosur obětováni ve prospěch průmyslu, mohou z této dohody postupně i sami zprostředkovaně těžit. Zatím nejasná budoucí celní politika USA, platné embargo na obchod s celou řadou produktů s Ruskem a expandující Čína generuje pro EU důležitou potřebu hledat a nacházet nová odbytiště, což je předpokladem pro růst evropských ekonomik (i té naší). Růst ekonomiky a vyšší tvorba HDP logicky ústí do vyšších příjmů státních rozpočtů, a tedy možnému nárůstu peněz, které mohou být mimo jiné využity i na dotace do zemědělství. To by mělo v součtu vytvořit vyšší finanční zdroje, než o jaké mohou přijít zemědělci možným propadem svých příjmů. EU se navíc snaží prostřednictvím environmentálních regulací snižovat tvorbu emisí, zejména v chovech hospodářských zvířat a zejména pak v chovech skotu, přičemž obavy zemědělců se často týkají právě dovozů jihoamerického hovězího. Ty ovšem mohou cílený pokles produkce hovězího masa v EU částečně nahradit, byť o nějaký významný podíl na evropském trhu nejspíše nepůjde. Jako nejvíce negativní důsledek dohody s Mercosur se tak nejspíše jeví uhlíková stopa, která bude jistě vyšší, než pokud by se (nejen) hovězí vyprodukované v EU také v samotné EU spotřebovalo. Což platí i naopak pro export (nejen) automobilů z EU do jihoamerických zemí.
