Cyril Höschl: Návštěva Fica u Putina bylo divadlo, které poškozuje slovenské vztahy s EU a NATO
Pane doktore,
Co říkáte návštěvě slovenského premiéra Fica u ruského prezidenta Putina? Není to zrada Západu a cesta do pekel?
J. Svoboda, Brno
Návštěva slovenského premiéra Roberta Fica u ruského prezidenta Vladimira Putina je především velkou hanbou pro slovenskou diplomacii. Všimněte si i konspirativní povahy té schůzky, o které se slovenská veřejnost poprvé dozvídala vlastně nikoli od vlastního premiéra, nýbrž od srbského prezidenta. Pro západní spojence to byl zřejmě šok, který si neobjednali.
Nesmyslnost Ficových argumentů, kterými setkání s Putinem obhajoval, vystihl slovenský diplomat a bývalý ministr zahraničních věcí Ivan Korčok, kterého stojí za to šířeji volně citovat. Uvedl, že mj. malý zájem médií o „mírový summit“, který Fico nabízí na Slovensku, potvrzuje, že mu jde pouze o cíleně zinscenované divadlo, jehož smyslem je zakrýt trapas, který utrpěl jak v Bruselu, tak v Moskvě, kde se původně snažil předstírat jednání o tranzitu plynu přes Ukrajinu. Jelikož však v tomto bodě v Moskvě neuspěl, vymyslel si pohádku o mírových jednáních na Slovensku. Proto je třeba se ho ptát na tranzit plynu a ne na summit.
Premiéra totiž nikdo v zahraničí nebere vážně, a to včetně Putina, který mu údajně řekl, že by měl tranzit plynu přes Ukrajinu jet řešit do Kyjeva, a ne do Moskvy. Podle Korčoka toto divadlo nezůstane bez následků, neboť jde o hrubé poškození vztahů Slovenska s jeho nejbližšími spojenci v EU a NATO. Ti už ztrácejí ve Slovensko důvěru, protože jeho premiér přešel na stranu Moskvy. Dokonce i nejbližší sousedé, Češi a Poláci, nevěří vlastním očím, když sledují, jak si Fico po boku agresora libuje.
V neposlední řadě je tohle divadlo i výsměchem slovenským občanům, kteří se o premiérových pletkách dozvídají od srbského či ruského prezidenta a ne od vlastních představitelů. Nabízejí se dvě možná vysvětlení: buď se premiér bojí občanům říci, co dělá, nebo záměrně tají skutečný důvod své cesty do Moskvy. Jisté je, že kašle na vlastní obyvatelstvo a před celým světem hazarduje s celou zemí. Evropští politici včetně českého prezidenta varují, že individuální přístupy představitelů jednotlivých členských zemí k Rusku mohou narušit jednotný postoj EU, což nahrává destruktivním zájmům Ruska.
Ficova návštěva u Putina tak může ovlivnit energetickou politiku EU a oslabit společný postoj EU vůči Moskvě, zejména v kontextu sankcí a podpory Ukrajiny. Navíc hrubě poškodila mezinárodní reputaci Slovenska jako partnera v rámci EU a NATO. Tím představuje bezpečnostní riziko a může mít dopady na geopolitické vztahy v regionu.
Celý případ ukazuje lidskou nepoučitelnost a tendenci opakovat stále stejné chyby. Před 2. světovou válkou se evropská politika také nesla ve znamení pokusů o udržení míru s Hitlerem za každou cenu. Hlavními aktéry appeasementu tehdy byli britský premiér Neville Chamberlain a francouzský premiér Édouard Daladier a jeho vrcholem byla Mnichovská dohoda. Velká Británie a Francie souhlasily s tím, že Československo v zájmu míru postoupí Sudety Německu. Hitler slíbil, že to bude jeho poslední územní požadavek.
Neville Chamberlain po návratu z Mnichova triumfálně prohlásil, že přivezl „mír pro naši dobu“. Tomu mimochodem předcházela Anglo-německá námořní dohoda, která signalizovala Hitlerovi, že západní mocnosti jsou ochotny tolerovat jeho kroky. To se potvrdilo hned v roce 1938, kdy Hitler bez odporu obsadil Rakousko a západní mocnosti se rozhodly nezasahovat, aby se vyhnuly konfliktu. Jejich „mírotvorný“ postoj však na místo toho dále posílil Hitlerovu pozici a jeho agresivní ambice. Připomíná-li to někomu anexi Krymu v roce 2014, pak to není podobnost čistě náhodná.
Tak jako dnes, i tehdy západní politici věřili, že agresorovy imperiální choutky jsou omezené a splněním jeho ambicí lze zajistit mír. Hitler však tyto ústupky vnímal jako slabost, podobně jako Putin. Svou roli ve spuštění 2. světové války tak paradoxně sehrál strach z ní. Velká Británie a Francie navíc čelily ekonomickým a politickým problémům, což je svazovalo. Zde se opět nabízí paralela s dneškem, podobně jako v případě hrozícího izolacionismu USA: Spojené státy tehdy dlouho odmítaly zasahovat do evropských záležitostí, což spojence značně oslabovalo. A tak politika appeasementu nejenže nezabránila válce, ale naopak umožnila Hitlerovi se na ni pokud možno připravit.
Mnichovská dohoda a celý appeasement se staly symbolem selhání kolektivní bezpečnosti a poučením pro budoucí generace o tom, že ústupky agresorům mívají katastrofální důsledky. Toto by mělo zaznít při každém licoměrném volání po míru, pakliže již není pozdě. Tolik k Ficově návštěvě u Putina.
