Havel: Ochrana životního prostředí se zvyšuje, ne všechna opatření jsou ale optimální
Rostoucí společenský tlak na zvýšení ochrany životního prostředí ústí už řadu let do legislativních změn, jejichž cílem je tento, zcela žádoucí úmysl, naplnit. Nositelem většiny změn je přitom Ministerstvo životního prostředí (MŽP) a Ministerstvo zemědělství (MZe). Právě MŽP v závěru roku zpracovalo bilanci svých aktivit, podle níž jsou veškeré dosud učiněné kroky pozitivní. Tak jednoznačné to ale není.
Za jednoznačně přínosné řešení lze přitom považovat přijatou a platnou novelu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, díky které se zjednoduší a zlevní možnosti zvýšení pestrosti krajiny. Při budování takzvaných krajinných prvků, jako je výsadba stromů či stromořadí, nemusí totiž zemědělci platit poplatky za vyjmutí takto využitých ploch ze zemědělské půdy, a kromě toho se zkrátila vzdálenost pro výsadbu zeleně od silnic a polních cest na půl metru. MŽP také vypsalo celou řadu podpor na zvýšení pestrosti krajiny (posílení ekologické stability) umožňující budování drobných vodních ploch a dalších krajinných prvků.
S cílem zvýšit prevenci při znečišťování povrchových vod byla také již přijata takzvaná havarijní novela vodního zákona, jejíž finální podoba je ovšem odlišná od původní verze, která byla v praxi technicky neproveditelná, a právě i byrokraticky náročná. To samé přitom platí o další připravované novele stejného zákona, která je opět předmětem kritiky napříč téměř všemi resorty i podnikatelskými organizacemi, mimo jiné kvůli plánované povinnosti registrace jímek a domácích čistíren odpadních vod (ČOV). V případě některých ČOV v krasových a specifických oblastech pak MŽP plánuje přísnější limity na množství fosforu, než stanovují předpisy EU, nehledě na to, že fosfor je nutné odstraňovat za pomoci chemie, takže výsledkem bude větší množství chemicky kontaminovaných kalů. I když je čistota vod zcela jistě důležité téma, není nutné být vždy „papežštější než papež“. Stejně jako u předchozí novely by proto bylo vhodnější nějaké kompromisní řešení.
To se ostatně týká také dalšího zásadního opatření zlepšující stav krajiny, totiž protierozní prevence. Tu musí zemědělci zajistit mimo jiné prostřednictvím takzvaného „standardu DZES 5“ (standard dobrého zemědělského a environmentálního stavu), zakotveného v protierozní vyhlášce. DZES 5 přitom považuje řada zejména velkých zemědělských podniků za výrazný zásah do podmínek (a omezení) hospodaření, i tady je ale možné východisko. To spočívá v rozčlenění větších pozemků na menší celky (parcely), přičemž protierozní opatření by se musela uplatňovat jen na těch, na kterých je největší erozní riziko. Takové řešení je zřejmě přijatelné i pro MZe – ministr zemědělství už také možné změny ve standardu DZES 5 avizoval. Podstatné ale také bude, aby měli hospodařící zemědělci možnost využít co nejširší škály protierozních opatření, a to na základě vlastního rozhodnutí a místních podmínek.
Omezovat rizika eroze, i s ohledem na možné škody na obecním i privátním majetku způsobované splachem půdy z polí, je přitom také důležitým faktorem při zlepšování stavu životního prostředí. Nehledě na to, že míra eroze také ovlivňuje kvalitu povrchových i podzemních vod. Jestli ale krajině pomůže plánovaná ústavní ochrana vody, je otázkou. Několik slov v legislativě totiž těžko ovlivní myšlení lidí, a spíše než k žádoucím a funkčním kompromisům přispěje spíše k novým konfliktům.
