Stavba přehrady Nové Heřminovy se konečně dává do pohybu. Bude dokončená před dalšími povodněmi?
Jedno z nejdéle se vlekoucích protipovodňových opatření v ČR, tedy výstavba přehrady Nové Heřminovy, získalo po letech sporů a odkladů konkrétní jízdní řád. Otázkou ovšem je, zdali se vše stihne do doby, než přijdou nějaké nové povodně, neboť přehrada by měla být dokončena až v roce 2032 a plně funkční v roce 2033.
Impulsem k rozhýbání letité kauzy se přitom staly nepochybně katastrofální povodně v roce 2024, které způsobily na horním toku řeky Opavy, což je území, které má mimo jiné uvedená přehrada před důsledky povodní chránit, miliardové škody na majetku a bohužel i ztráty lidských životů. I proto vydalo koncem prosince loňského roku Ministerstvo pro místní rozvoj územní rozhodnutí, které výstavu přehrady definitivně potvrdilo. Je přitom smutnou skutečností, že bez loňských povodní by se spor o přehradu zřejmě ještě dále protahoval. To, že se „konečně začíná něco dít“, vítá nyní drtivá většina obcí a obyvatel v lokalitě, která je mimochodem povodněmi ohrožována opakovaně. Dělo se tak přitom i v dávnější minulosti, takže první plány na uvedenou přehradu pocházejí už z roku 1906, a nejsou tedy výmyslem polistopadových úředníků.
V polistopadovým období to naopak byli (nejen) představitelé obce Nové Heřminovy, kteří za podpory některých politiků a ochránců přírody výstavbě bránili, a při ochraně území před povodněmi preferovali přírodě blízká opatření bez existence přehrady. Taková opatření se přitom v minulých letech v dotčené lokalitě také udělala, a mimo jiné se vybudovalo pět menších suchých nádrží. Jak ale ukázala realita, důsledky loňských povodní prakticky nezmírnila. Ostatně – i v současné době preferují ochránci vybudování suchého poldru, výstavbě přehrady už ale zřejmě nezabrání.
Právě přehrada přitom představuje ze všech dříve i nyní navrhovaných kroků v mnohém nejlepší řešení, alespoň podle místní geologické a geomorfologické situace. Nahrává tomu i skutečnost, že tamní obce jsou postaveny v bezprostřední blízkosti toku řeky, a navíc nedaleko od sebe, takže potenciál pro možný rozliv velké vody, což by bylo jistě také funkční protipovodňové opatření, je velmi omezený.
Je však třeba také konstatovat, že jen a pouze přehrada potřebnou protipovodňovou ochranu také plně nezajistí a další protipovodňová, k přírodě blízká opatření mají také svůj smysl. Právě v tom je přitom poselství „kauzy Heřminovy“ – totiž, že ochranu před velkou vodou (a stejně tak při omezování rizik sucha) nelze v praxi zajistit pouze prostřednictvím jednotlivých kroků, ale jen a pouze kombinací celé řady aktivit vycházejících z místních přírodních podmínek. K tomu je ovšem prostředkem také funkční vzájemná komunikace mezi státem, občany i nevládními organizacemi, která měla v minulosti nemalé rezervy, a to ze všech zúčastněných stran. I proto bohužel při loňských povodních umírali lidé.
