Deyl: Šest otázek o Ukrajině. Odpovědi na ně rozhodnou o tom, jak válka dopadne. Patrně již letos

Víme o lecčems, co nám dává zajímavý (a ne zrovna uklidňující) vhled do Trumpova válečného uvažování. Sestavil tým poradců, který je ohledně Ukrajiny přinejlepším smíšených názorů. Jsou mezi nimi lidé, kteří v minulosti mluvili o pomoci Ukrajině vstřícně, mezi nimi nový poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz, nový ministr zahraničí (předpokládejme, že ho Senát ve funkci potvrdí) Marco Rubio i nový zvláštní vyslanec pro Ukrajinu, penzionovaný generál Keith Kellogg.

Tuto skupinu však v Trumpově okolí vyvažuje proputinovská parta, do níž patří Donald mladší (který je zřejmě velmi vlivný), megapodnikatel Elon Musk, viceprezident J. D. Vance, televizní bavič Tucker Carlson a prezidentská exkandidátka Tulsi Gabbardová. Pete Hegseth, kandidát na ministra obrany, je v tomto smyslu trochu neznámou.

Vliv poradců bude samozřejmě omezený. Klíčová rozhodnutí bude činit sám Trump. O něm je známo, že dá na Putina mnohem více než Joe Biden. Několikrát například veřejně vystoupil s tím, že je proti tomu, aby Ukrajina mohla na ruském území útočit americkými dalekonosnými zbraněmi (což Biden nakonec v omezené míře povolil).

Kromě toho nabídl Trump v mnoha dalších ohledech postoj méně vstřícný než Biden. Dal jasně najevo, že Ukrajina sice může nadále dostávat určitou pomoc, ale v menším rozsahu než dosud. Odmítl také kritizovat Putina za jakékoli skutky – včetně těch, které západní civilizace považuje za válečné zločiny. A dokonce i ti největší zastánci Ukrajiny v Trumpově okolí prohlašují, že Ukrajině nedovolí vstoupit do NATO (nejméně na 20 let, což v praxi znamená nejméně na čtyři roky – Trumpova pravidla nemusejí vydržet od 20. ledna 2029 ani hodinu).

Z posledního bodu je zjevné, že Trump a jeho lidé nemají žádný postup připraven. Hrozba opuštění Severoatlantické aliance a souběžné odmítání ukrajinského členství je nesmysl – Američané buď budou dělat jedno, nebo druhé.

Měli bychom však na každý pád očekávat přinejmenším snížení americké pomoci Ukrajině a znovuzavedení omezení stran použití zbraní, jež Washington Kyjevu dodává. Nejpravděpodobnější je, že Trump bude prosazovat příměří a zmrazení konfliktu. To Putinovi umožní udržet území, kterého se zmocnil. Zde se ovšem může ukázat, že Trumpova schopnost dirigovat běh událostí je slabší, než si mnohdy představujeme.

Spojené státy nebývají tak mocné, jak si jejich vůdci rádi myslí. Je docela pravděpodobné, že to Trump z reakce ruského i ukrajinského vedení na své návrhy příměří důkladně pocítí. Ani Putin, ani Zelenskyj nemusejí udělat, co po nich Trump bude chtít. Oba již také ukázali, že mají své strategické priority zcela jinde.

Rozhodující bude, jak se zachová Volodymyr Zelenskyj a jeho vláda. Poslední dva měsíce se Ukrajinci z celkem pochopitelných důvodů snaží mazat Trumpovi med kolem úst. To však nepůjde donekonečna.

Pokud bude Trump skutečně prosazovat dohodu, která Putinovi poskytne téměř vše, co ruský vůdce chce (právo na dobyté ukrajinské území, žádné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu a jen minimální pomoc USA), Ukrajina to nemusí přijmout. To platí, přestože Kyjev samozřejmě bude v tomto smyslu pociťovat tlak ze strany Washingtonu i Evropy.

Ukrajinci si mohou snadno spočítat, že bojovat dnes je lepší než nedostat žádnou bezpečnostní garanci pro zítřek – zejména když by Rusku taková dohoda dala čas na přezbrojení. A dál bojovat pořád mohou (o čemž bude řeč za chvíli).

Stejně tak se však může Putin rozhodnout, že jakýkoli Trumpův pokus o zastavení bojů odmítne. To platí zejména do té doby, dokud bude Ukrajina držet kus Kurské oblasti. Příměří, které by Ukrajině přiřklo část Ruska, je pro Putina prakticky nepředstavitelné.

I když se tedy Trump pokusí nějaké příměří prosadit, ani jedna ze stran na něj nemusí přistoupit. Zde je prostor pro mnoho překvapivého vývoje.

Evropské země se v této válce zatím chovají velmi nejednotně. Některé z nich sice poskytly značnou pomoc a prosazovaly asertivnější reakci na ruskou agresi, celkově však evropská reakce postrádá strategické uvažování. Protože většina evropských států má za sebou NATO a nedokáže si představit, že by jejich bezpečnost byla zajištěna bez USA, poskytují Ukrajině určitou, ale vždy jen omezenou podporu.

Trumpův požadavek na příměří, byť by byl pro Ukrajinu špatný, by mohl toto vyčkávání ukončit. Pokud se Trump skutečně rozhodne dát od Ukrajiny ruce pryč, postaví to evropské státy před strašné dilema.

Většina evropských zemí se bude chtít nejtěsněji přimknout k USA bez ohledu na cokoli dalšího. Spojí se proto s Trumpem, aby vyvinuly tlak na Kyjev, aby nevyhovující podmínky přijal. Ty země (včetně Česka), které mají k Ukrajině a Rusku blíže, se však mohou rozhodnout, že musí pro podporu ukrajinského vojenského úsilí udělat více.

Evropa má zdroje, aby Ukrajině hodně pomohla – chybí jí politická vůle a schopnost myslet sama za sebe. Trump by mohl v nejlepším možném případě obojí změnit.

Nejdůležitější událostí, která o tom může rozhodnout, jsou březnové německé volby. Pokud se Fredrich Merz stane kancléřem a jeho koalice bude jakžtakž stabilní (v což realisticky doufat lze), měla by jeho vláda být v tomto směru rozhodně větším přínosem než její současná předchůdkyně.

Na druhé straně konfliktu je nejistoty méně. Severní Korea a Írán poskytují Rusku přístup ke zbraním ve velkém množství; o nějakých omezeních jejich využití nemůže být ani řeč. Tak to patrně bude pokračovat.

Jediným možným zdrojem nestability je zde Čína. Pokud bude Pekingu připadat, že se válka přespříliš protahuje, Číňané by mohli začít tlačit na Putina, aby se se Západem a Kyjevem dohodl. Čínské ekonomice se nedaří dobře a ruské také ne. Existuje proto šance, ačkoli nikoli úplně veliká, že to Číňany přiměje na Rusy zatlačit.

Spojence mimo USA je tedy třeba bedlivě sledovat. Pokud budou ukrajinští partneři v Evropě aktivnější a Čína pasivnější, šance na přijatelný výsledek existuje.

Většinu válek rozhoduje to, která strana dokáže masově vybavovat své síly co nejlepším vojenským vybavením. Často bývá řeč o prostém počtu vojáků; na tom sice vždy záleží, ale důležitější je počet vojáků, které můžete vybavit, vycvičit a připravit, aby mohli bojovat co nejefektivněji. V tom také pravděpodobně najde své rozuzlení zápletka roku 2025.

Pohled na ukrajinskou zbrojní výrobu má některá možná pozitiva. Podle Zelenského novoročního projevu vyrobila loni Ukrajina asi 30 procent zbraní a munice, které její síly v roce 2024 použily. To číslo by mělo letos ještě vzrůst.

Ukrajina velmi usilovně pracuje na rozvoji výroby bezpilotních letounů a raket se stále delším doletem. Do konce roku 2024 Ukrajina vyráběla pozoruhodných 96 procent bezpilotních letounů, které její vojáci používali. To znamená přes 1,5 milionu bezpilotních letounů typu First Person View (FPV); tyto relativně malé letouny bojištím dominují stále výrazněji.

Ukrajina má také ve vývoji řadu vlastních systémů „sebevražedných“ bezpilotních letounů (či řiditelných raket, chcete-li; patří mezi ně třeba obávaná raketa Peklo). Podle všeho jsou ve významném množství připraveny k výrobě.

To je oblast, v níž by mohli pomoct i Evropané. Ukrajina tak stále nebude moct náhle chybějící pomoc Spojených států zcela nahradit. Bude však moct pokračovat v boji – pokud bude pokračovat růst její domácí zbrojní výroby a pokud bude moct počítat s větší pomocí z Evropy.

Situace ruské produkce naopak patrně není zdaleka tak úžasná, jak ji Putinův oblíbený narativ o silném Rusku vykresluje. Země není schopna ztráty vybavení (zejména vozidel) plně nahrazovat. Ke konci letošního roku by to pro ruské síly mělo představovat vážný problém.

I Rusko své úsilí zaměřuje na výrobu raket a bezpilotních letounů. Zde se jeho situace jeví podobně jako ukrajinská: lze očekávat velký nárůst ruské domácí produkce.

Pojem strategické letecké kampaně získal během této války poněkud nový význam. Oběma nejúčinnějším kampaním, které Rusko a Ukrajina loni vedly, dominovaly strategické vzdušné síly. Ruský útok na ukrajinskou energetiku způsobil na celé Ukrajině citelné problémy a země se stále potácí na pokraji energetické krize.

Na druhou stranu i Ukrajinci svými útoky na ruskou logistiku (zářijový nálet na velký ruský sklad v Tveru se dere na mysl), ukázali, že s dalekonosnými zbraněmi svedou skutečně hodně.

Obě tyto kampaně však až dosud probíhaly jakoby na půl plynu. Ukrajincům se dařilo – byť za občasných výpadků – udržovat dodávky elektřiny; Rusové dokázali na frontové linii udržovat munici i zásoby v dostatečném množství. Ani jedna ze stran neměla při útocích potřebnou hmotnost, přesnost a údernou sílu, aby se jejich strategické letecké kampaně změnily z hrozivých na ničivé.

Rostoucí produkce v těchto oblastech, již lze očekávat, to však může během letošního roku změnit. Pokud by některá ze stran získala jasnou převahu ve strategické letecké síle, znamenalo by to pro ni velkou naději na celkový úspěch.

Tato otázka je pro obě strany zásadní. Ukrajina se zoufale snaží nehnat na bojiště mladou mužskou populaci, aby ji ochránila pro budoucnost země. Kvůli ztrátám však bude přísun dalších vojáků nutný. To je patrně největší problém, který by mohl Ukrajinu k přijetí nějaké velmi nevýhodné dohody o příměří přimět. Pokud se Ukrajinci domnívají, že 1) je USA skutečně nechají na holičkách; 2) Evropa zůstane stejně chabá jako dosud; 3) sami nejsou schopni udržovat dostatečně silnou armádu, mohli by souhlasit s příměřím na současné linii.

Situace ruských sil však není o mnoho lepší. Během loňska dokázali Rusové při extrémním úsilí přivádět na frontu asi 30 000 nových vojáků měsíčně. To bylo přibližně tolik, o kolik v první části roku přicházeli. Od října do prosince však jejich ztráty vystoupaly až ke 45 tisícům vojáků měsíčně. Celkové ruské ztráty za celý rok se (podle ukrajinské rozvědky) pohybovaly kolem 420 tisíc.

Pokud ruské ztráty zůstanou takové, bude mít jejich systém problém udržet s frontovou realitou krok. Mohli bychom tak být svědky výrazného poklesu ruské vojenské kapacity. Tento ruský problém by měl postupem času sílit, takže by záleželo na tom, jak dlouho Ukrajinci dokážou současnou intenzitu bojů udržet.

Na obou stranách by problémy s přísunem nových vojáků mohly umocnit potíže logistické. Pokud se Rusům podaří podstatněji narušit ukrajinskou energetiku (a naopak pokud Ukrajina uspěje při likvidaci ruských zbrojních skladů), dopady nedostatku vojáků na celkovou situaci to ještě znásobí.

Ruská propaganda je při přesvědčování západních médií o nevyhnutelnosti konečného úspěchu Moskvy relativně úspěšná. Ze všeho výše uvedeného však plyne, že ve skutečnosti zůstává válečná situace nadále otevřená.