Fištejn: Dočasný konec nekonečné války aneb Kdo je vítězem na Blízkém východě?
V neděli 19. ledna by v Pásmu Gazy čistě teoreticky mělo začít platit příměří mezi Izraelem a teroristickou organizací Hamás. V ten den celkové trvání ozbrojeného konfliktu bude čítat jeden rok, tři měsíce, jeden týden a pět dní. V novodobých dějinách židovského státu to bude jednoznačně nejdelší válka.
Podmínky příměří jsou zatím formulovány vágně, jasné je jen to, že v první etapě bude z hamásovského zajetí osvobozeno 33 dosud živých rukojmích výměnou za půldruhého tisíce Palestinců vězněných Izraelem z rozhodnutí řádných soudů. Je to mnohem příznivější poměr než v minulosti, kdy se za jednoho Izraelce předávalo tisíc palestinských vězňů.
Mezi osvobozenými Izraelci budou rodiny s dětmi násilně unesené teroristy z území vlastního státu. Mezi Palestinci budou také vrazi zadržení při činu, s výjimkou pár symbolických postav, jejichž propuštění bylo zamítnuto právě kvůli jejich symbolické hodnotě. Poslední třetí etapa příměří by měla teoreticky skončit stažením izraelských vojsk z Pásma a uzavřením mírové smlouvy, avšak právě její modality jsou zatím popsané značně vágně, takřka nečitelně. Izraelská armáda se stáhne z Gazy úplně, nebo částečně? Se sankčním právem občas se tam podle potřeby vracet? Se zachováním kontrolních stanovišť uvnitř Pásma? S přiznaným právem kontrolovat vstupy a výstupy na území? A s kým vlastně taková mírová smlouva může být na palestinské straně uzavřena? S Hamásem asi ne? A jak vůbec bude ustanovena civilní správa Pásma? A budou vůbec vojenské složky Hamásu dodržovat sliby dané jejich jménem a předpokládající jejich odzbrojení a likvidaci? To všechno jsou úchvatné podružnosti nadcházejících jednání, které zpětně rozhodnou o pravém vítězi této války.
Do sporu o tom, kdo se nejvíce zasloužil, když ne o urovnání, tak aspoň o umlčení zbraní, se promítnou především ideologické pozice diskutujících. Americký prezident Biden, když odpovídal na otázku o zásluhách, se snažil umenšit její význam zesměšňující poznámkou: „To je snad vtip, ne?“ A měl pravdu. I když příměří má formálně začít platit v úplně poslední den jeho funkčního období, pokládat tento pochybný úspěch za výsledek jeho mírového úsilí zní skutečně jako uštěpačný vtip. Bidenova administrativa sice stála po dobu války po boku Izraele, ale často jen proto, aby mu za zády držela ruce. Prakticky každý krok, který se záhy ukázal jako vojensky úspěšný a strategicky nutný, byl prosazen vládou Benjamina Netanjahua navzdory americkým varováním.
Biden varoval své izraelské spojence před vstupem do Gazy, před masivním bombardováním vojenské infrastruktury Hamásu, před použitím těžkých leteckých pum, před obsazením Rafahu a vybudováním Filadelfského koridoru na egyptské hranici a vůbec před nepřiměřenou vojenskou odpovědí na genocidní útok. Být po jeho, tak nejlepší odpovědí Izraele by mělo být varovné zdvižení ukazováčku a úkorné zvolání tytyty na adresu útočníků. Je nad slunce jasné, že náhlá povolnost obou stran a jejich vnímavost k nárokům těch druhých byla především ovlivněna brzkým termínem nástupu Donalda Trumpa k moci. Měl to být jakýsi pomyslný dárek ke druhému funkčnímu období a nelze vyloučit, že byl i tak trochu prezidentem vynucen.
Kdo vyhrál?
Silně rétorická a málo případná je i otázka, kdo vlastně v této válce zvítězil? Skrytí a přiznaní sympatizanti teroristů poukazují na to, že Hamás nikdy nezvedl bílou vlajku, nehodil ručník do ringu a neuznal porážku, tudíž svým způsobem jakože zvítězil a pokořil Izrael. Znám mnoho válek, které neskončily dobytím hlavního města, podepsáním kapitulace a jinými akty ponížení. Kdo zvítězil v husitských válkách? Vždyť českobratrská víra a její bojovníci přežili porážku na Bílé hoře, existují dodnes a mnohdy tvoří přesilu. I přes totální kapitulaci a proměnu státnosti sem tam v zárodku přežívají také myšlenkové pozůstatky nacionálního socialismu. Také komunismus nezmizel jednou provždy a leckde se nechce vrátit do hrobu.
O pravém vítězi válečného střetu lze soudit toliko podle toho, kdo má větší možnosti ovlivňovat budoucnost sporného regionu, určovat směr a modality vývoje. Tato teroristy vyprovokovaná válka radikálně změnila poměry v širokém regionu ve prospěch Izraele, a to na historicky relevantní dobu. Nebude to Hamás ani libanonský Hizballáh, ani pobláznění Hútíové, kdo bude vnucovat blízkovýchodnímu prostoru své představy a nutit Izrael ke slabošským reakcím. Poslední zprávy z Libanonu svědčí o tom, že zdejší maronitská obec se vrací k tradičně silnému vojenskému postavení na úkor proíránských teroristů z Hizballáhu. Židovský stát se vynořuje z nechtěného konfliktu jako jednoznačný dominátor, s jehož silnou přítomností a nikoli s jeho zánikem budou sousedé napříště počítat. Černé labutě z dějin nezmizí, avšak nedojde-li k jejich náhlému masovému náletu a zahnízdění, dá se předpokládat, že Abrahamské dohody mezi Izraelem a arabskými sousedy budou radikálně posíleny a rozšířeny. Na pozadí mírových jednání Izraele s obyvateli Pásma Gazy střemhlavě klesá jakákoli věrohodnost tureckého vpádu do Sýrie a následného střetu s Izraelem. Vojenské možnosti Íránu na konfrontaci se židovským státem se také rychle odsouvají do říše fantazie. Perští mulláhové budou rádi, pokud vůbec tuto svízelnou dobu přežijí bez ztráty kytičky. Když toto není vítězství, pak už nevím, co toto slovo znamená!
