Havel: Proč máte dražší vodu než jinde v Česku? Na vině je mnoho faktorů
Počátkem ledna mění každoročně většina vodohospodářských společností výši poplatků za vodné a stočné, které se ale mezi sebou dost významně liší. I vzhledem k tomu, že „voda je jen jedna“, jak se často říká, považuje značná část veřejnosti za logické, aby byly také poplatky za vodné a stočné pro všechny stejné. To však není z mnoha důvodů možné, protože zdroje vody a podmínky pro výrobu pitné vody se v jednotlivých regionech i u jednotlivých vodohospodářství zásadně liší.
Hned na počátku je třeba odmítnout teze, podle nichž se snaží některé vodohospodářské společnosti na odběratelích pitné vody vydělávat více a jiné méně. Ne každý totiž ví, že „cena vody“ (zmiňované poplatky) je jedna z mála v ČR státem regulovaných cen, v tomto případě prostřednictvím cenového výměru Ministerstva financí. Podstatné přitom je, že společnosti nesmí vytvářet zisk vyšší než 7 procent, zároveň ale musí ze zákona vodohospodáři vytvářet finanční zdroje na obnovu a investice do takzvané vodohospodářské infrastruktury, což jsou mimo jiné „trubky“ přivádějící ke spotřebiteli pitnou vodu a odvádějící od něj odpadní (znečištěnou) vodu do příslušné čistírny odpadních vod (ČOV). Na výši poplatků také nemá významný vliv skutečnost, zdali jsou provozovateli vodohospodářské infrastruktury obce nebo města, nebo specializované vodohospodářské společnosti typu Veolia, jak se také často zmiňuje. Z dat porovnávajících ceny vody totiž vyplývá, že v místech, kde služby poskytují obce a města, jsou ceny pod, ale i nad celostátním průměrem. Připomenout přitom lze, že v roce 2025 činí rozpětí plateb za vodné a stočné dohromady od 79,52 koruny za kubík (Krnovské vodovody a kanalizace) do 155,99 koruny (FVS Frýdlant), většinou se ale pohybují mezi 110 až 130 korunami za kubík včetně DPH.
Základní příčinou rozdílů ve výši vodného a stočného je především míra potřeby finančních prostředků do obnovy a investic do vodohospodářského majetku, což jsou kromě „trubek“ také úpravny vody, vodojemy, vrty, ČOV a obecně veškeré objekty zajišťující výrobu pitné vody a její čištění. Platí přitom, že čím je nutnost obnovy vyšší, tím jsou také vyšší poplatky za vodu, které jsou zdrojem příslušných peněz. Ceny vody jsou tak vyšší tam, kde se v minulosti před povinností danou zákonem v potřebné míře neinvestovalo nebo kde je v současnosti využívaná vodohospodářská infrastruktura vybydlená. To však není zdaleka jediná příčina. Velký vliv na vodné a stočné mají používané technologie, přičemž ty starší a obvykle méně účinné jsou levnější. Problém ale je, že právě do nich bude potřeba investic v příštích letech vyšší, mimo jiné na základě evropské směrnice o čištění městských odpadních vod, která požadavky (nejen) na čistotu odpadních vod zpřísňuje.
Záleží ale také na tom, jaký je zdroj surové vody používané k výrobě vody pitné. Poněkud paradoxně je levnější podzemní voda, a to až zhruba trojnásobně oproti vodě povrchové z přehradních nádrží, přičemž cena povrchové vody se liší podle toho, od jakého státního podniku Povodí pochází. Vliv na vodné a stočné mají také místní geologické a geografické podmínky – levnější distribuce pitné vody ke spotřebitelům je přitom v místech, kde lze využít gravitace, dražší je zase v regionech, kde je velký počet malých sídel (obcí) na rozdíl od lokalit s koncentrovanou populací. Nemalý vliv pak mají také ztráty vody v trubní síti. Ty se pohybují zejména v případě vyspělých vodohospodářských společností i pod 15 procent, u některých ale činí 30 a více procent a v praxi to znamená, že spotřebitelé tam platí i za vodu, kterou nespotřebují. Minoritních faktorů, které mají vliv na vodné a stočné, je ale opravdu hodně, takže jednotných cen za stávající situace nelze dosáhnout. Důležité tak je, zdali ceny vody nepřesahují takzvanou sociální únosnost. Ta činí podle mezinárodních standardů dvě procenta z čistých příjmů domácností a tento podíl zatím v ČR v žádném regionu stávající ceny vody nepřesahují.
