Trumpova revoluce: Právo první noci v Bílém domě získal ze zahraničních lídrů Netanjahu. Je to velká hra
Donald Trump provádí revoluční změny v domácí a zahraniční politice. Mění u toho i dlouholeté zvyklosti amerických prezidentů. Například jako prvního zahraničního hosta po své inauguraci pozval do Bílého domu izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Po desetiletí si přitom výsady prvního pozvání užívali politici z Velké Británie, Japonska nebo Kanady. Trump to ovšem neudělal z lásky k Netanjahuovi a k Izraeli. Jeho cíl je jasný – učinit Ameriku opět velikou i na Blízkém východě.
Trump neopomněl v dopise, který je datován z úterý 28. ledna, zdůraznit, že Benjamin Netanjahu zamíří do Bílého domu jako první mezi prvními. „Bude mi ctí vás hostit jako svého prvního zahraničního lídra během svého druhého funkčního období,“ píše americká obdoba Mesiáše a Frankensteina. Je to jasný vzkaz ostatním zemím, že své spojence si bude americký prezident velmi pečlivě vybírat. A ke zděšení mnohých to nebude stejná sestava, jakou jsme znali v minulosti. Po desetiletí si například privilegia prvního pozvání do Bílého domu užívali politici z Velké Británie, Japonska nebo Kanady. Důvodů, proč je to tentokráte Netanjahu, je několik. Není v tom žádná láska k izraelskému předsedovi vlády, je to součást velké trumpovské hry o Blízký východ. Ta začala už před jeho inaugurací.
Realitní magnát Steven Witkoff, který má židovský původ a působí v nové americké administrativě jako zvláštní vyslanec Spojených států pro Blízký východ, křižoval týdny region před oficiálním nástupem do funkce. Oral a hnojil pro Trumpa vysušenou blízkovýchodní půdu. Měl donutit v sobotu 11. ledna Netanjahua ke schůzce v Jeruzalémě, přestože byl sabat (to Bibi většinou nepracuje) a premiér byl po operaci prostaty. Vzkaz od Trumpa byl prostý – chci za každou cenu příměří v Gaze. Brzy bylo hotovo, dohoda vstoupila v platnost 19. ledna. Den před Trumpovou inaugurací. Netanjahu si tím současně otevřel rychlou cestu do Bílého domu.
Není přitom úplně obvyklé, že pozvání amerického prezidenta pro zahraničního politika je oficiálně zveřejněno a je zcela neobvyklé, že se v něm navíc vypíchne, že právě Netanjahu je „první mezi prvními“. Není u toho bez zajímavostí, že Trump měl s izraelským vůdcem v minulosti několik sporů, že loni v červenci se osobně setkali na Floridě po dlouhých čtyřech letech. Tak to bývá, když se střetnou dvě tvrdé palice. Oba mají ale velký tah na branku.
O tom, jak je pozvání pro izraelského premiéra nezvyklé, vypovídá i výčet prvních zahraničních politiků v jednotlivých volebních obdobích, kteří byli pozváni do Bílého domu. Samotný Trump se ve svém prvním období sešel už 27. ledna 2017 s britskou premiérkou Theresou Mayovou. Předtím měli tuto výsadu třikrát premiéři Japonska, které uvítali Joe Biden i Barack Obama. Významný republikánský prezident Ronald Reagan v roce 1981 velmi přátelsky pozval britskou předsedkyni vlády Margaret Thatcherovou. V americkém tisku se tehdy dokonce psalo, že v jejich případě se očekává „festival lásky“. Od té doby se žádný takový festival nekonal. V případě návštěvy Netanjahua jde o pragmatický, ale svým způsobem srozumitelný Trumpův kalkul.
Mír a dohody
Trump nastoupil do úřadu v době, kdy je podepsáno příměří s Izraelem v Libanonu a v Gaze, kdy se formuje nový režim v Sýrii, kdy vidíme oslabený Írán a kdy jemenští Hútíové přestali otravovat obchodně důležitou lodní dopravu u pobřeží Rudého moře. To vše americkému prezidentovi hraje do karet. Pokud se podaří na Blízkém východě na čas vyhnout větším konfliktům, bude to připsáno k dobru především jemu. Může být pak dokonce označen za mírotvůrce. Spojené státy proto budou na všechny zúčastněné tlačit a Trump bude chtít, aby se věci udělaly tak, jak chce on. Opakovaně upozorňuje, že chce války ukončovat, ne začínat nové. Netanjahu s ním musí spolupracovat, jinou možnost nemá. Jenže to naráží na politické limity v Izraeli, kde je společnost silně polarizována, a ne každý dohody o příměří podporuje. Netanjahu bude podle všeho doma brzy opět bojovat o politické přežití a bude muset hrát na všechny strany. Že to umí skvěle, dokazuje celá jeho kariéra. Pokud například Netanjahu pokročí v realizaci druhé fáze dohody o Gaze, včetně trvalého a úplného stažení vojáků z pásma, není vyloučeno, že jeho koaliční vláda padne. Jenže narcistu Trumpa zajímá pouze Trump…
Je u toho ale zřejmé, že Spojené státy potřebují silný Izrael a vláda v Jeruzalémě potřebuje Ameriku jako silného spojence. Jen tak mohou společně tlačit na nevyzpytatelný Írán, který nazývá Spojené státy Velkým satanem a židovský stát Malým satanem. Teherán po zdrcujících izraelských leteckých úderech z minulého roku, dekapitaci libanonského Hizballáhu a změně režimu v Sýrii poněkud stáhl ocas. Zatím vyčkává, jak se USA zachovají. Trump Íránu pro začátek nabídne vyjednávání pod pohrůžkou použití ještě větší politické, diplomatické, ekonomické i vojenské síly. Trump je už v tomto směru poučen ze svého prvního volebního období, kdy Írán k ničemu nepřinutil. Pokud by někdy došlo k eskalaci a slovo by dostalo vojenské trestání režimu v Teheránu, Amerika to udělá společně s Izraelem (všímáte si, jak je Evropa mimo?). Všichni to tuší a podle toho se bude jednat.
Trump bude dál prosazovat podpis historické mírové smlouvy mezi Izraelem a Saúdskou Arábií. To není pro vládce z Arábie nic jednoduchého, protože by to sice na jednu stranu bylo přínosem, ale na druhou to nesmí vypadat jako zrada věci Palestinců. Bude se o tom jednat a pokud by se to podařilo, byl by to velký průlom ve vztazích v regionu. A smetanu opět slízne neukojený Trump, který chce navíc ze Saúdské Arábie získat investice v řádu stovek miliard dolarů. Ideální by k tomu byl neválčící Blízký východ.
Tvrdou politiku Trumpa dokládá i rozhodnutí amerického ministerstva zahraničí zmrazit nové financování pomoci, kterou Spojené státy poskytují dalším zemím světa. Výjimku má mít humanitární potravinová pomoc a vojenská podpora Egypta a právě Izraele. Trump chce pomoci i Palestincům, ale dává si u toho mnoho podmínek. Například ať si Egypt a Jordánsko „vezmou“ statisíce Palestinců z Gazy, aby se to tam mohlo „vyčistit“. To musí znít progresivistickým uším v Americe i Evropě jako něco naprosto nepředstavitelného. Mnoha Izraelcům by se to ale líbilo.
Návštěva Bílého domu má pro Benjamina Netanjahua také velký symbolický význam v tom, že v Americe nemůže být zatčen. O čem je řeč? Premiér byl loni v listopadu obviněn Mezinárodním trestním soudem z toho, že nese odpovědnost za napadání civilního obyvatelstva a používání „hladovění jako způsobu vedení války“ během tažení izraelské armády v Gaze, které následovalo po odporném útoku palestinských teroristů ze 7. října 2023. Více než 120 členských zemí soudu by mělo zatknout Netanjahua, pokud vstoupí na jejich území. To platí i pro Českou republiku, protože Fialova vláda to nedokázala vyloučit. Jenže Spojené státy nejsou součástí dohod o Mezinárodním trestním soudu, žádné zatčení Netanjahuovi tedy nehrozí. Navíc republikánská většina v Kongresu se snaží o zavedení legislativy, která by sankcionovala Mezinárodní trestní soud za zatykač na Netanjahua. Demokratická strana v úterý tento zákon zatím zablokovala.
Nicotná Evropa
Návštěva Benjamina Netanjahua v Bílém domě ještě více zvýrazní i slabý vliv Evropy na současné dění na Blízkém východě. Evropskou unii nikdo neposlouchá, nikdo si z ní nic v regionu nedělá. Jednu dobrou zprávu v trumpovsko-netanjahuovském víření ale i pro Evropu najdeme. Tento týden tři transportní letadla americké armády odvezla z izraelské vojenské základny v Negevské poušti 90 střel do raketového systému Patriot do Polska. Odtud poputují na Ukrajinu. Je to největší zásilka zbraní z Izraele na Ukrajinu od vypuknutí války v roce 2022. Jsou to zbraně kdysi dodané Amerikou a ta musela dát povolení pro jejich přesun. Izraelský premiér Netanjahu to ale odmítal, nechtěl je předat Kyjevu v obavách, že by se Rusko jeho zemi mohlo pomstít tím, že dodá další sofistikované zbraně zmíněnému Íránu. Přišel Trump a je to vyřešeno. Střely do Patriotů budou rozmístěny na obranu Ukrajiny. To je zase vzkaz diktátoru Putinovi. Tak uvidíme, co bude dál.