Trump a moc USA: Kombinaci ekonomické a vojenské síly známe. Geografickou expanzi ne
Nedávné kroky Donalda Trumpa naznačují zásadní zlom v americké strategii. Kombinuje cla a omezení obchodu s bezpečnostními imperativy jako za studené války – ale navíc chce získávat nová území, což je novum.
Během dlouhých desetiletí studené války Spojené státy aktivně utvářely systém mezinárodních vztahů. Používaly k tomu kombinaci ekonomického vlivu a strategické moci. Ideologický základ pro šíření jejich vlivu jim poskytoval klasický liberalismus. Prosazovaly deregulaci trhů, soukromé podnikání a volný obchod; k tomu využívaly mezinárodní instituce, jako je Mezinárodní měnový fond (IMF), Světová banka či Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT, později Světová obchodní organizace, WTO).
Po skončení studené války však Washington z role správce globálního systému ustoupil. Optimistický duch doby velel předpokládat, že trend globalizace se přirozeně udrží sám. Tento přístup vedl k postupnému rozpadu systému. Začaly jej využívat nové ekonomické mocnosti, zejména Čína, a dokázaly tak vlastní vliv značně posílit. Jednou vytvářením vlastních ekonomických struktur (Iniciativa pásu a cesty, BRICS), jindy využíváním těch již existujících, které do té doby ovládali Američané (WTO).
Postupem času se tak Washington a západní svět obecně ocitly mezi mlýnskými kameny ekonomických extrémů: přepečlivou regulací na straně jedné (ekologická opatření) a prakticky nekontrolovaná politika laissez-faire (čínský vývoz) na straně druhé. Obojí přispělo k systémové nestabilitě.
Jedna velká ruina
Není tedy divu, že se Američané snaží dobýt již ztracené pozice zpět. Jakým způsobem tak činí, je druhá věc. Donald Trump, jehož nezajímají ani makroekonomické, ani geostrategické finesy, se rozhodl, že bude pro USA zabírat nová území (což jej ideologicky řadí podivuhodně těsně po bok Vladimira Putina).
Seznam území a států, které chce Trumpova administrativa připojit ke Spojeným státům, se v posledních týdnech pozoruhodně rozrostl. Nejprve to bylo Grónsko, pak Panama (nebo alespoň Panamský průplav), následovala Kanada coby 51. stát a naposledy pásmo Gazy. Minulý týden americký prezident s nadšením hovořil o přeměně Gazy v americkou „riviéru“. (Téměř dva miliony jejích obyvatel si rozeberou Jordánsko a Egypt, ať se jim to líbí, nebo ne. A v Gaze vyroste spousta Trumpových hotelů.)
Politický taneček kolem té věci znamená, že Trump to podle svého zvyku s nikým nekonzultoval. Ministr zahraničí Marco Rubio nicméně okamžitě přiskočil na Trumpovu obranu a veřejně podpořil myšlenku Make Gaza Beautiful Again. V Bílém domě si mezitím rychle uvědomili, že mají na krku skutečný problém, a snažili se jej nějak ustát. Den po Trumpově prohlášení řekla mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová, že byla řeč pouze o „dočasném“ přemístění Palestinců. „Prezident dal jasně najevo, že je třeba je dočasně přemístit z Gazy,“ řekla Leavittová během tiskového brífinku. „Je to jedna velká ruina.“
Trump na předcházející vlastní tiskové konferenci ovšem řekl pravý opak. „Podaří se nám získat krásnou oblast, kam můžeme přesídlit lidi natrvalo, do pěkných domů, kde budou šťastní a nebudou střílet a nebude jim hrozit, že je někdo zabije, že je někdo ubodá k smrti, jako se to děje v Gaze,“ řekl vůdce svobodného světa.
Americké tajemství
Donald Trump tedy dnes mluví o tom, že USA zaberou či anektují čtyři různá území po celém světě. Bezděky tím prozrazuje jedno z tajemství americké moci v posledních 80 letech.
Tím tajemstvím je, že Spojené státy mohly být mnohem expanzivnější a agresivnější, než ve skutečnosti byly – zejména v Severní a Jižní Americe, kde leží tři ze čtyř zmíněných území. Na americkou moc si od roku 1945 již mnoho lidí dost nahlas stěžovalo (mnozí z nich pochopitelně). Mnoha jiným lidem i celým zemím připadala či stále připadá jejich moc poněkud přehnaná. Takové stížnosti ukazují, jak z historického hlediska lidé špatně chápou to, co vidí.
USA například mohly téměř kdykoli od roku 1945 podle vlastního uvážení zabrat (a následně etnicky vyčistit, poslat do Patagonie, nebo upéct na rožni) jakékoli území v Severní a Jižní Americe. Jejich armáda byla vybudována tak, aby na západní polokouli mohla obsadit jakoukoli fyzickou oblast, kterou chtěla, a v regionu neexistovala jediná armáda, která by se byla zmohla na odpor.
Například Grónsko, jehož obyvatelstvo se počítá v desítkách tisíc, by Američané mohli de facto přejet parním válcem. USA by mohly celý ostrov zabrat a jeho nepočetné obyvatelstvo bez větších problémů vytlačit do moře, do Dánska, kamkoli. Jediné, co by se bylo mohlo bezprostředně stát, by bylo „odsouzení mezinárodního společenství“ – a všichni tušíme, jak moc by takový odsudek Trumpa trápil.
Maximalizace moci?
Skutečnost, že to USA neudělaly, ukazuje jeden z velkých problémů některých teorií mezinárodních vztahů. Jednou z nich je ofenzivní realismus, jehož protagonistou je americký politolog John Mearsheimer. Tato škola myšlení je založena na tvrzení, že se různé státy chovají vzájemně velmi podobně, aby maximalizovaly svou moc.
Ve skutečnosti se USA od roku 1945 chovaly mnohem méně expanzivně, než jak se chovat mohly. S radostí umožňovaly existenci států a území, jako je Kanada a Grónsko, mimo svou přímou politickou kontrolu. A byli to Američané, kdo v roce 1978 předal Panamě kontrolu nad Panamským průplavem, ačkoli si nadvládu nad strategicky důležitou vodní cestou mohli snadno ponechat.
Právě proto jsou Trumpovy úvahy o zabrání Grónska, Kanady, Panamy a Gazy tak zneklidňující. To všechno mohli Američané během posledních 80 let udělat kdykoli, ale vždy se rozhodli tak nečinit. Byli živoucím odmítnutím ofenzivního realismu. A stále jím jsou: v poslední době tam proběhla řada průzkumů veřejného mínění o tom, jestli by měli silou získat Kanadu, Panamu či Grónsko. Drtivá většina je proti.
Lze tak spolehlivě tvrdit, že navzdory fantaziím některých krajních levičáků nebyly Spojené státy během studené války imperialistickou mocností.
Ofenzivní realismus Ofenzivní realismus je teorie mezinárodních vztahů, jež tvrdí, že státy jsou nakloněny soupeření a konfliktům, protože mají vlastní zájmy, sklon neustále maximalizovat vlastní moc a obávají se ostatních států. Navíc tvrdí, že státy jsou povinny se takto chovat, protože to prospívá jejich přežití v mezinárodním systému. |
Arktická hrozba
To neznamená, že jí být nemohou nebo že by takový vývoj nedával žádný smysl. Systém, jenž zavládl po skončení studené války, citelně oslabil. Vyšlo to bolestně najevo v řadě krizí, počínaje finančním krachem z roku 2008 a konče koronavirovou pandemií o dvanáct let později. Reakcí na tato selhání bylo (v případě administrativy George W. Bushe, Baracka Obamy i Donalda Trumpa) zavedení protekcionistických opatření. Trump však nyní zachází dále: chce aktivnější roli v řízení světového dění, ať již působením v rámci globálních ekonomických a bezpečnostních struktur nebo mimo ně. To je dosti vzdálené ekonomicky liberální strategii studené války.
Jádrem této strategie je myšlenka, že ekonomická síla posiluje sílu vojenskou. Například uvalením cel na EU a souběžným požadavkem, aby členové NATO zvýšili výdaje na obranu nad dohodnuté kritérium dvou procent hrubého domácího produktu, Trump propojuje ekonomické a vojenské závazky svých spojenců.
Zdá se, že chce donutit evropské státy, aby zvážily cenu zachování bezpečnostních záruk pod vedením USA. Reakce Evropy na Trumpovu politiku je zatím opatrná, ale strategická. EU se připravuje na jednání na vysoké úrovni, aby zmírnila dopad cel a zároveň posílila bezpečnostní koordinaci s NATO.
Není náhodou, že hrozba celních tarifů přišla těsně před Mnichovskou bezpečnostní konferencí (začátek je na programu 14. února). I v minulosti bývala tato konference fórem, na němž spatřily světlo světa zásadní politické tahy (například Joe Biden tam v roce 2009 prosazoval, aby členové NATO začali plnit zmíněné dvouprocentní kritérium obranných výdajů). I letos ji Trumpova administrativa pravděpodobně využije k posílení požadavku na zvýšení evropských vojenských závazků (a zároveň k ospravedlnění svého agresivního ekonomického přístupu ke spojencům).
Osud Grónska a arktického koridoru se nejspíš také dočká zmínky, a to z dobrého důvodu. Tání ledu otevírá nové lodní trasy. Pro Evropu by ztráta strategického vlivu v Arktidě znamenala nejen hrozbu pro její ekonomické zájmy, nýbrž i bezpečnost. Pro Američany by tak Grónsko mohlo být jen další pákou, jíž by mohli spojence nutit, aby platili svůj podíl na NATO.
Arktida je navíc tradičním terčem zájmu Aliance. Kanada ve své nedávno zveřejněné strategii pro Arktidu zdůraznila, že je důležité spolupracovat s USA a dalšími aliančními spojenci na zajištění její bezpečnosti.
Eminentní zájem na rozvoji arktické obchodní trasy mají samozřejmě Peking i Moskva. Válka na Ukrajině urychlila ruské snahy o vytvoření nových obchodních koridorů s Čínou a Íránem, které by oběma zemím pomohly čelit americké (či obecně západní) ekonomické převaze.
Bič na Evropany
To Američané nemohou dopustit; potřebují s Ruskem i Čínou jednat z pozice síly. Proto také Washington potřebuje zajistit, aby Evropa zůstala – po dobrém či po zlém – ve velmi těsném souladu s jeho strategickými cíli. Potřebuje proto dotlačit evropské spojence ke zvýšení výdajů na obranu – a zároveň k závazku, že v případě potřeby převezmou větší odpovědnost za bezpečnost Ukrajiny.
Zdá se, že Dánové tento strategický záměr Washingtonu pochopili: kodaňská vláda nedávno oznámila investici ve výši dvou miliard eur do arktické bezpečnostní infrastruktury. Dánsko však nestačí; USA potřebují mít na své straně především Francii, Británii a Německo.
Zdá se, že se Trump ve svém druhém funkčním období pustil do zahraniční politiky, jež zaprvé (obsahově) úzce propojuje ekonomickou moc s bezpečností a zadruhé se (formálně) daleko více blíží mearsheimerovskému ofenzivnímu realismu než politika kteréhokoli Trumpova poválečného předchůdce. Jak se s tím EU a další spojenci vyrovnají, zůstává jednou z určujících geopolitických otázek nadcházejících let.
