Nový „světový řád“? Trump věří Putinovi a válčí se spojenci. Do Ronalda Reagana má hodně daleko
Donald Trump začal úřadovat. Z hlediska Evropy je podstatné, jak se postaví k utváření obchodní a bezpečnostní architektury, s čímž přímo souvisí jednání o Ukrajině. Dosavadní dojem neskýtá příliš optimismu, ale rozhodující bude výsledek. Jedno je jisté: Trump není Reagan.
Trump věří Putinovi, že chce trvalý mír. Projevuje mu vřelou náklonnost a respekt, zatímco spojence v NATO vydírá a vyvolává rozbroje. Chování, jaké předvádí vůči Kanadě a Grónsku, je nehorázné, ale byla to jen ochutnávka. Mnozí si namlouvali, že nový americký prezident sleví ze své vyostřené předvolební rétoriky, nevyvolá obchodní války a postaví se proti rozpínavosti ruského impéria, aby nevypadal jako slaboch. Zatím dělá pravý opak.
Pokrytecké kázání
Trumpovi lidé se pokoušejí pokrytecky školit Evropany a šermují slovy „svoboda“ a „demokracie“. Mezitím prezident cenzuruje na tiskových konferencích média nesdílející jeho bizarní zálibu jednostranně měnit názvy zálivů a hor. Zároveň v Evropě podporují síly nakloněné zájmům Putinova diktátorského režimu.
Proto má Trump ohromný aplaus v Kremlu. Jeho páté kolony jásají ve všech evropských zemích, přičemž mnohé z nich do této doby považovaly „kolonizaci“ Evropy Spojenými státy za největší zlo.
Krystalickou ukázku předvedl na mnichovské bezpečnostní konferenci viceprezident J. D. Vance. Očekávalo se od něj nastolení pozice Spojených států v řešení ukrajinského konfliktu, ale místo toho kázal Evropě, co všechno dělá špatně. Ne, že by v něčem neměl pravdu, ale svoje moralizování přehnal.
Vypeskoval Evropu kvůli migraci a údajnému ústupu od „svobody“ a „demokratických hodnot“. Na paškál si vzal zrušení rumunských prezidentských voleb. Zároveň podpořil podobně jako Elon Musk Alternativu pro Německo, která chce v zemi zavést orbánovský režim, vystoupit z EU a okamžitě navázat obchodní vztahy s Ruskem.
Jak by se asi Vance nebo Trump tvářili, kdyby nějaký evropský státník přicestoval na půdu Spojených států a vyčinil Američanům nezvládnutou migraci (13 milionů nelegálních migrantů), drogovou scénu a hysterické kulturní války, přičemž ty evropské jsou jen jejich slabým odvarem?
Trump už přitom jedno volební období prezidentem byl a nezdá se, že by s těmito problémy zásadněji pohnul. Jak by se asi tvářil, kdyby někdo před ním kázal, že jeho zpochybňování voleb v roce 2020 a následný útok na Kapitol neměly s demokracií nic společného, stejně jako nedávný generální pardon pro jeho účastníky? Jenže tohle by si žádný státník nedovolil.
Aplaus v Kremlu
Nelze se divit, že po Trumpových aktuálních krocích zavládlo v Rusku nadšení. „Trump podepsal rozsudek smrti nad Zelenským. Mýtus Ruska jako světového vyvrhele splaskl s velkým rachotem,“ hlásí deník Komsomolskaja Pravda. Nechvalně proslulý Dmitrij Medveděv označil Vance za „statečného chlapa, který Evropě uštědřil hanebný výprask“.
Trump už nyní počítá s návratem Ruska do G7. Už nyní ohlašuje summit tří mocností s Ruskem a Čínou, čímž dává jasně najevo, koho v novém „světovém řádu“ respektuje. Co má být výstupem jeho vyjednávání s diktátorskými režimy, o tom lze jen spekulovat.
Veškeré dosavadní kroky americké strany nevycházejí z pozice síly vůči původci ničivé války, to by se už ozval, ale vycházejí mu vstříc. Putinův režim legitimizují a vyvádějí z izolace, aniž to vypadá, že by měl platit příliš vysokou cenu.
Trump není Reagan
To je diametrálně odlišný přístup od slavného republikánského prezidenta Ronalda Reagana, jenž označil Sovětský svaz za „říši zla“ a uzbrojil ho projektem „hvězdných válek“. A to měl proti sobě při pádu Železné opony prezidenta Michaila Gorbačova. Kdyby na jeho místě stál Putin, nikdy by k rozkladu sovětského impéria nedošlo. Zatímco Reagan podporoval demokracii v celém světě a přičinil se o pád komunistického bloku, Trump se staví na druhou stranu.
Odlišný přístup měl Reagan i k obchodním válkám. Vždycky byl stoupencem liberalizace obchodu. V roce 1986 prohlásil: „Protekcionismus je destrukcionismus, to je jisté, stejně jako že noc následuje den.“ Trump to bohužel vnímá jinak a celní války považuje za nástroj prosazování svých politických cílů.
Trump zatím produkuje chaos, často si protiřečí. Jeho stoupenci vysvětlují, že je to záměr a geniální strategie, ovšem někoho jiného s větším odstupem může nesrozumitelná rétorika na hranici improvizace odrazovat.
Žádá zvýšení výdajů na obranu na nerealistických pět procent HDP a současně chce s Ruskem a Čínou jednat o snížení výdajů na zbrojení o polovinu. Vylučuje z prvního jednání s Putinem nejen Zelenského, ale i Evropu, přičemž bez jejího souhlasu navrhuje rozmístění evropských jednotek na Ukrajině bez účasti amerických vojsk.
Druhý Mnichov?
Způsob, jakým chce Trumpova administrativa řešit jinak žádoucí ukončení ruské agrese na Ukrajině, vzbuzuje pochybnosti. Mnozí evropští spojenci Ukrajiny varují před druhým Mnichovem. Trumpovi lidé ještě před jednáním s Putinem oznamují ponižující ústupky.
Ministr obrany Pete Hegseth prohlásil, že Ukrajina se bude muset vzdát svého území, nebude vpuštěna do NATO a americké síly nebudou součástí žádné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. Navíc jasně řekl, že na případné evropské jednotky vyslané na Ukrajinu v rámci jakékoli mírové dohody by se nevztahoval článek 5 NATO o obraně člena aliance.
To skutečně nevyznívá jako dobrá dohoda. Otazníky vyvolává i Trumpův návrh, aby mu Ukrajina přenechala nerostné suroviny za 500 miliard dolarů jako zpětné vyúčtování americké pomoci, jež ovšem dosáhla 88 miliard dolarů. Bez jakýchkoli bezpečnostních záruk. To nepřipomíná pomoc partnerovi v zoufalé situaci, ale postup mafiánského lichváře.
Nyní to vypadá tak, že Trump dává přednost rychlé dohodě téměř za jakoukoli cenu. To ukáže čas, a také postoje Evropy, která nemůže zůstat stranou z řady důvodů.
Radikální budíček
Putinovi jde o vrážení klínů mezi evropské země a vytváření chaosu, dnes mu sekundují trumpovci. To neznamená rezignovat na transatlantickou vazbu, ale je skutečností, že ji Trump vědomě oslabuje. Evropě ani Česku nenabídl nic pozitivního a jeho záměry mohou naši ekonomiku jen poškodit.
Občas se dějí zázraky a přes současný katastrofální mediální obraz řešení ukrajinského konfliktu nelze vyloučit, že ještě dojde k nějakým posunům. Jednání jsou příliš netransparentní na to, aby se v této chvíli dělaly kategorické závěry.
V každém případě to znamená radikální budíček pro Evropu, aby se postavila na vlastní nohy a procitla ze svého sociálního inženýrství, jež ji na globálních trzích snižuje konkurenceschopnost. EU musí v otázce bezpečnosti sladit noty s Velkou Británií a dalšími nečleny Unie. Pokud to neučiní, byl by to ještě vážnější problém, než to dnes vypadá. Na to Putin sází a jiná cesta neexistuje.
