Viliam Buchert: Válka a mír v časech šílenců. Jaké poučení z historie plyne pro politiku Trumpa a záměry Putina?
Za socialistického režimu se tomu v československé armádě říkalo politické školení mužstva. Vojáci si každé pondělí vyslechli, co by si měli myslet o tom, co se dělo v domácí i zahraniční politice. Tak nějak vypadal i projev, který vystřihl na poslední mnichovské bezpečnostní konferenci americký viceprezident J. D. Vance.
Hovořil devatenáct minut. První dvě tři minutky děkoval za pozvání a chválil město Mnichov. Pak spustil. O bezpečnosti a Ukrajině, jak se čekalo, to nebylo. Bylo to o svobodě a demokracii. O svobodě, jak si ji představují američtí republikáni v čele s Donaldem Trumpem. Evropa u toho dostala od Vance napráskáno. Zaskočené publikum obracelo oči v sloup. Bylo to ale přesně to, co Trump a jeho lidé předvádějí od nástupu do funkcí. Chtějí šokovat, překvapovat, vyvolávat obavy a úzkost. Pak po čase možná v něčem ustoupí. V každém případě si zvykněme, že trumpismus bude nastolovat agendu a u toho bude sledovat, zda za jeho vozem zbytek světa udýchaně běží.
Přesto se jako červená nit konferencí v Mnichově, která je reprezentativní akcí globálního významu, vinuly otázky kolem Ukrajiny. Zejména ty, zda je Trump a jeho tým zpropadenou bandou šílenců, protože jimi vyjednávané příměří by mohlo spíše vyhovovat ruskému diktátoru Putinovi. Nebo je za tím vším nějaký geniální plán v rámci bohulibého úmyslu nastolit „mír skrze sílu“? Buďme pozitivní, zkusme věřit tomu, že takový úmysl skutečně existuje. Trump se u toho ale snaží působit nevyzpytatelně, chce, aby svět navždy uvěřil, že udělá cokoli, jen aby dosáhl svých cílů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
